Mluvíme nějakou češtinou diplomatů a státníků. Když Barrack Obama prohlásí, že odmítá vraždění civilistů v Sýrii nebo pokládá za nepřijatelné, že Kaddáfího armáda bombarduje města na libyjském území, musím tuto informaci „přijmout“. Takto mluvit je v těchto kruzích zvykem. Nesmiřuji se však s tím, že 80 % Čechů odmítá reformy. Je to jako bychom odmítali, že je sucho a neprší. Otto von Bismarck si mohl dovolit zavedení systému, v kterém stát vyplácel penzi státním úředníkům a vojenským vysloužilcům, když jim bylo 70 let, protože se lidé tehdy dožívali v průměru 50 let.

Popření problému je jedním z mechanizmů, kterým se lidé vyhýbají utrpení po těžkém psychickém traumatu. Zemře-li mně někdo blízký, nebo zničí-li mně povodeň dům, bývá jednou z prvních reakcí sebepřesvědčování, že se to nestalo. Je to jen zlý sen. Zítra se probudím a má matka tu bude a dům bude stát. Navzdory popření se lidé chovají tak, jako by se stalo, co se stalo. Matce netelofonuji a nekupuji novou střešní anténu. Psychiatři tomu říkají disociace a dokud se ze slova hysterie nestala nadávka, patřila hysterie k disociačním poruchám.

Mnoho nedorozumění by zmizelo, kdybychom nazývali věci pravými jmény. Pojištění si sjednávám, když se chci zajistit proti následkům nějakého neštěstí. Platím si za to, že nemusím mít tak velký strach, že se nabourám s autem nebo že mě někdo vykrade. Pojistit si mohu i své zdraví nebo život a vyjednám s pojišťovnou, jak vysoké bude pojistné a co dostanu, když onemocním nebo když se dožiju sedmdesátky. Za strach se platí. Budu-li mít sjednanou výhodnou pojistku, nebudu najímat bezpečnostní agenturu, která bude hlídat jako oko v hlavě můj byt s drahými originály na stěnách.

Když stát nařídí, že každý musí být povinně pojištěn, není to pojištění, ale daň. Je rozumné donutit každého řidiče, aby zaplatil pojistné, ze kterého se bude hradit škoda, kterou způsobí jiným – říká se tomu povinné ručení. Když se zrušil státní monopol jediné pojišťovny, která nadiktovala stejnou výši pojistného pro všechny řidiče, a připustila se konkurence více pojišťoven, vedlo to k dramatickému snížení pojistného a lidé si dnes vybírají z nabídky pojistek řady pojišťoven podle toho, jak velké vidí riziko, že se nabourají, a podle toho, co by byli ochotni zaplatit jako spoluúčast ze svého. Svoboda volby při výběru pojistky je vede k větší zodpovědnosti a k větší starosti o to, zda mají v pořádku brzdy a řízení v pořadku.

Zdravotních pojišťoven máme sedm, všechny však povinně a solidárně vybírají podle zákona 13 % z našich příjmů. Nezáleží na tom, zda se občan o své zdraví stará a zda si chce připlatit na to, aby měl v nemocnici svůj pokoj s televizí. Nekonečné dohady o tom, co je standard a co je nadstandard, by skončily, protože pojišťovny by si svou nabídkou mohly v tomto ohledu konkurovat. Při sjednávání životního pojištění se nikdo nediví, že výše pojistného závisí na výsledku lékařského vyšetření, a že tedy např. obézní kuřák bude platit víc než člověk, který má zdravý životní styl.

Proces odstátnění zdravotního „pojištění“ by ovšem musel zohlednit to, že starší lidé podobnou volbu neměli, a nesmí být tedy trestání vysokým pojistným za to, že ve stáří potřebují nákladnější péči. Tato úprava by však měla být dočasná, aby nesnižovala motivaci mladších starat se o své zdraví a platit proto nižší pojistné.

Převzato z Vinar.bigbloger.lidovky.cz se souhlasem autora