Básník Jiří Žáček napsal básničku “K čemu jsou holky na světě”. Je poetickým ztvárněním vztahu matky a dítěte, říká, že holky jsou na světě proto, aby se staly maminkami. Ukazuje se, že některým lidem se takový obsah zdá hloupý a pro ženu ponižující. Nová rodina zřejmě vznikne jinak, než bylo dosud zvykem, a děti nemohou očekávat od maminky lásku a pohlazení, protože by měly genderově nekorektní očekávání.

Filozof John Searle píše o tom, že náš obraz světa je otázka shody většiny. Když ta říká, že to, co právě držíme v ruce, je bankovka a ne cár papíru, tak se nemusíme dál bavit. A to ani tehdy, když menšina dupe nožičkami a křičí, že ne a ne a ne. A když si jednoho dne většina z nás řekne, že ty papírky jsou na nic a že odteďka platíme mušlemi, tak to také bude fungovat. Fungovat nebude, když nám někdo řekne, že tamten 8000 metrů vysoký kámen není hora, notabene že ta věc ani není vysoká. Všichni totiž vidíme, že to je vysoká hora. A když nám vláda zakáže to říkat, tak si to stejně budeme myslet a hlavně podle toho jednat. To jsme tu měli za komunismu.

Ženy a muži, kterým bude připadat, že slova žena a maminka k sobě patří spíše než slova žena a úřednice, budou rádi číst Žáčkovu básničku sobě a svým dětem, přesto nebo dokonce proto, že se zrovna vrátili z úřadu. Lidé si tu básničku přece nečtou proto, že je v čítankách, nýbrž ona je v čítankách proto, že v normálních lidech vyvolává vzpomínky, touhy a ještě cosi daleko hlubšího.

Těm, kteří si přesto myslí, že by mělo slovo žena patřit spíše ke slovu úřednice, poradím, ať o tom napíšou básničku, román nebo kantátu. A vyčkejme, co z toho se dostane do čítanek. Říká se tomu soutěž myšlenek.

Ale ti, na které myslím, k tomu asi nebudou mít nadání, trpělivost nebo obojí. A protože vědí, že by v soutěži myšlenek neobstáli a že je většina společnosti bere stále méně vážně, sáhnou po příkazech. Dejme tomu, že své dílo do čítanek ve jménu (nejlépe nějaké bruselské) jazykové kvóty protlačí. Řeknu vám, co se pak stane. Lidé si to dílko budou předčítat asi tak často, jako si moje generace předčítala příběhy o delegaci odborářů, která navštívila Sovětský svaz. A na počtu úřednic tento epos nic nezmění. Lidé nejsou ovce, jejich měřítkem pro přiměřenost pojmů je srovnání s tím, co znají lépe než kdokoliv jiný. Totiž jejich vlastní život.

Takže se nic neděje? Ne tak docela. Zákonům a nařízením o dobru a správnu bychom se měli přesto bránit ze všech sil. Zamořují naše okolí, dusí společnost a vedou dlouhodobě k diktatuře. Díky bohu však máme volební právo a můžeme si vynutit, aby ideologové nechali společnost žít podle toho, jak chce. Ale musíme volit tu správnou stranu. Která to asi je?