I takhle se psalo zvláště v zahraničí po 28. září 2012 o tom, když sedmadvacetiletý Pavel Vondrouš sedmkrát vystřelil airsoftovou pistolí plastikové kuličky na tehdejšího prezidenta Václava Klause při otevírání mostu v Chrastavě na Liberecku. Policisté útočníka, ač byl prezident obklopen ochrankou, zadrželi až několik minut po činu. Pan Vondrouš stačil vykouřit cigaretu a pohovořit s novináři. Soud mu minulý týden za výtržnictví udělil podmíněný trest na šest měsíců s ročním odkladem. A je tomu dobře, protože humorný rozměr této performanci či happeningu spíše než atentátu nelze upřít: Umění inspirované smíchem božím je samo svou podstatou neideologické, napsal Milan Kundera.

Obviněný byl s výrokem soudu, kde mu hrozil až šestiletý nepodmíněný trest za násilí proti úřední osobě, spokojen. Státní zástupce si nechal lhůtu na odvolání, ač pan Vondrouš nedělal nic jiného, než dělají třeba slavné norské teplákové bundy, tedy performeři, kteří mlátí do vysloužilých praček a sporáků, a tím vyjadřují svůj vztah k současnosti.

Obžalovaný v závěrečné řeči řekl, že v Chrastavě střílel ze zoufalství nejenom kvůli sobě, ale kvůli lidem, kteří v České republice trpí a strádají, a tím tomu dával ideologický podtext, ale způsob přípravy: čin trénoval v lese, podtrhuje, že se na to díval jen jako na divadelní představení, na inscenaci a šlo mu o to, aby neublížil. Tak celou akci často vnímala právě zahraniční média, když hovořila o operetním atentátu.

Tolik fakta. Viditelné události ale mají vždy i odvrácenou tvář, na kterou by měli analytici upozornit a politici na ni nějak adekvátně reagovat. O selhání ochranky se toho už napsalo hodně a nemá cenu to opakovat. Nepředstavuje taky nic výjimečného: před asi osmi lety muž z davu dal pohlavek kancléři Schröderovi a také tomu ochranka nezabránila. Horší to je s náladou ve společnosti: Tekutý hněv, jak říká Václav Bělohradský, mladých lidí, o kterém nevíme, kdy a kde vyhřezne, je cítit v každém studentském bufetu. A k tomu zatrpklá shovívavost vejminkové generace vůči starým politickým harcovníkům, která zatím způsobuje jen totální nezájem o věci veřejné a znechucení z politiky kvůli zhoršené sociální situace, může rovněž přerůst v nečekanou revoltu ze zoufalství či z hecu. Za takové situace mohou nepokoje propuknout v nejneočekávanější okamžik, jak ukazovalo nedávno Švédsko či v těchto dnech Turecko, kde revolta vypukla kvůli snaze porazit asi dvanáct menších stromků.

Problém současného stavu si logicky nejzřetelněji uvědomují mladí, kteří vědí, že dluhy, které české vlády nadělaly, budou muset splácet, tedy že se jim nejspíš nepovede lépe. A staří, kterým se vede den ode dne hůře a v novinách k tomu čtou ještě zprávy, že možná brzy nebude na důchody, že za některé zdravotnické úkony budou muset platit a že do deseti let se zdraží potraviny o čtyřicet procent. Vláda, která vezme lidem naději, může těžko o sobě tvrdit, že je vládou zodpovědnou, zvlášť když všichni vidí, že svou naději si někteří z nich ukládají do krabic od vína či do zahraničních rájů. Vlastně nám tím vzkazují, že už nevěří ani sami sobě.

Psáno pro Český rozhlas Plus