Rychlostní společnost akceleruje i sociální pohyb, který vyvolává znejistění, úzkost, dezorientaci, ne-li archaický strach. Tuto starou moudrost mně potvrdily mnohé výroky, které jsme mohli slyšet kolem projednávání majetkového vyrovnání s církvemi u Ústavního soudu. Potřetí v novodobých dějinách se u nás objevuje stejná zkreslená argumentace ve vztahu k církvi a k šlechtě.

Podnikatelé, restituenti, stejně jako dříve šlechta a církev jsou symbolem nefér hry: Lidé mají pocit, že se o své živobytí musejí postarat sami, kdežto bohatým spadlo vše do klína. Jako kdyby v lidech přežívala představa z Tylovy báchorky Jiříkovo vidění z půlky 19. století o panské zahálce: cituji, člověk by se neměl o nic starat a jen jíst a pít?

Podobně jak dnes se v Česku argumentovalo poprvé po roce 1918, pak po roce 1948 i po roce 1989. Sociální demokrat Gustav Horlivý na počátku minulého století líčil šlechtice a duchovenstvo, které se rovněž často rekrutovala z řad šlechticů, podobně jako jsme to mohli slyšet z úst sociálních demokratů a komunistů v minulých dnech. Byli to podle něj lidé, kteří přišli k majetkům nečestnými způsoby a hlavně na základě konfiskací po Bílé hoře a ožebračováním prostého lidu. I když už skoro před sto lety historik Josef Pekař poukázal na to, že konfiskovaný majetek po Bílé hoře koupila většinou česká šlechta. Sociální demokracie i tehdy nepochybovala o tom, že šlechtě a duchovenstvu nezbývá nic jiného, než se odklidit do "muzea starožitností", nebo po třiceti letech o nich hovořili komunisté jako o "ničemných parazitech". Levicové deníky psaly, že je třeba zlikvidovat: "onu kastu, která sedí na majetku praotců drobného pracujícího lidu a vlastní půdu, na které lpí slzy a krev jejich utýraných předků."

Otázka je, proč mýtus o ožebračování lidu církví a šlechtou tak dlouho přetrval?

Odpověď nám dává klinická sociologie: Na jedné straně se na šlechtice i biskupy díváme trochu s úctou, ale na druhé straně se jich trochu bojíme stejně jako Romů, protože jsou jiní. Náš vztah naráží na realitu rozdílu: Nedochází jen ke střetu lidu s duchovními a šlechtici, ale narážejí na sebe dvě sociální třídy, dva sociální světy, dvě rozdílné historické existence s protikladnými zkušenostmi. Jde i o střet pragmatismu s ušlechtilostí a duchovnem. Židovská historie je stará pět tisíc let a křesťanská dva tisíce let, historická šlechta zná své předky od 13. století a lid si sotva pamatuje své prapředky. Katolická církev je ochotná pronajmout své pozemky na 999 let a šlechtic vám nikdy neřekne, že mu něco patří: on jen nemovitosti a lesy dočasně spravuje.

Šlechticem se člověk nemůže stát individuálním úsilím, tím se musí narodit, stejně jako biskupem se člověk nestane absolvováním nějaké školy, a to je právě to, co jim dovoluje se chovat jinak. Společnost, v níž tento typ jiného chování absentuje, a navíc je odmítán, je chudší, jako krajina bez motýlů. I když šlechta vymírá stejně, jako vymřeli brontosauři, jak mi řekl kníže Karel Schwarzenberg. A já bych dodal, ale i ty jejich pohřby stojí za to vidět: Připomínají nám, o jakou zkušenost přicházíme a k jaké pasti se blížíme: Čím je ve společnosti méně rozdílů, tím snazší je distribuce rizik.