aneb Kde jsme selhali

Rád bych se krátce zamyslel nad tím, kde jsme selhali, když jsme dlouhé roky varovali před tím, aby lidé nekriticky nepřijímali oficiální zpravodajství. Kde se stala chyba, že mnoho lidí dnes při odkazu na „oficiální“ zavedené médium jen mávne rukou se slovy, že „těm se přece nedá věřit“.

Lidé, kteří mě znají, sledují mé názory a postoje, případně četli některé z mých starších článků vědí, že můj postoj k médiím byl vždy kritický. Vždy jsem varoval před iluzorním viděním světa, který média vytvářejí a činí tak ze světa daleko více „zlé místo“, než jakým ve skutečnosti je. Pravdou totiž nepochybně je, že zpravodajství překypuje negativními zprávami. Pokud si člověk dostatečně neuvědomuje, že to množství předkládaných negativních zpráv je vlastně jen pouhým procentem z toho, co se ve skutečnosti děje – výběrem z mnoha událostí, kde je nepoměrně více těch dobrých, ale mediálně nezajímavých událostí – tak získává obraz světa, kde se pouze vraždí, znásilňuje, krade a podvádí. Bez ohledu na to, že se každý den dějí miliony drobných a všedních krásných a pozitivních věcí mezi lidmi. Dnes však musím přiznat, že mé – a zdaleka nejen mé – varování před médii se zvrtlo v něco, co jsem si opravdu nepřál a nepředstavoval.

My všichni, kdo jsme celé roky říkali lidem, že nemají věřit médiím jsme asi podcenili to, že jsme současně nevysvětlovali, čemu nemají věřit – totiž obrazu jaký vytvářejí o našem světě. Očividně si však dnes většina lidí vyložila ta dvě jednoduchá slova „nevěřte médiím“ zcela jinak.

Je to trend patrný už mnoho let. Můžeme to sledovat v souvislosti s proběhlou prezidentskou volbou, s uprchlickou krizí, informacemi ze zahraniční politiky atd.: Lidé nevěří médiím. Když čtete diskuse na sociálních sítích, kde někdo argumentuje tím, že zpráva, kterou jiný obhajuje je lživá a dokládá to třeba informací z České televize, okamžitě se na něj vrhne spousta lidí, kteří řeknou, že přece ČT se nedá věřit. A nedá se věřit Lidovkám, iDnes, Hospodářským novinám, nebo komukoliv jinému ze zavedené branže. A proč, že se jim vlastně nedá věřit? Protože někdo na YouTube říkal, že je to jinak. Protože na Aeronetu říkali, že to není pravda. Protože jsem dostal mail, kde někdo, koho neznám psal, že to je jinak a média o tom lžou…

My všichni, kdo jsme dlouhé roky říkali lidem, že nemají věřit médiím jsme selhali. Selhali jsme v tom, že lidé nám to uvěřili. Ale nepochopili, že nejde o to přestat věřit zavedeným médiím a začít věřit jiným – těm, která se tak ráda označují jako „necenzurovaná, svobodná, evropská“ a podobně. Nepochopili, že nelze vyměnit médium za médium, ale že to poselství spočívalo v myšlence, že média zkreslují obraz skutečnosti a že bychom tedy měli ke VŠEM informacím přistupovat kriticky – tedy nejen k těm ze zavedených médií. Mnoho lidí naopak začalo nekriticky přijímat jakékoliv informace z médií tzv. alternativních.

Nechci zde rozebírat již mnohokrát probíraný termín Fake News. Chtěl bych se jen skromně omluvit za nás všechny kdo jsme lidem říkali „nevěřte médiím“ a poprosit všechny uvažující a rozumné lidi – prosím věřte médiím, kde pracující zavedení novináři a za nimiž stojí nějaká historie. Netvrdím, že se nemohou mýlit. Netvrdím, že jejich zprávy nemohou být tendenční. Ale co je jisté je fakt, že jejich zprávy jsou zcela určitě o řád blíže skutečnosti než zprávy z médií, která se označují za „pravdivá a necenzurovaná“. Už samo takové sebeoznačování by mělo kohokoliv varovat, aby se takovému médiu vyhnul obloukem, protože má-li kdo potřebu o sobě říkat, že je dobrý a jiný, pak proto, že se jen veze na vlně, kterou jsme lidé jako já a mě podobní vyvolali, když jsme říkali ono okřídlené „nevěřte médiím“.