Komu fandí novináři? ptá se Miloš Čermák v Hospodářských novinách (8.6.). Míní tím samozřejmě fandění v parlamentních volbách, ne ve fotbale. Klade tím de facto jinou otázku: jaký je reálný vliv médií na volební výsledky? A protože je Čermák zkušený novinář, odpovídá si po pravdě, že nikterak velký. Kdyby byl fatální, pak by letos sociální demokracie dostala třináct a ne třiatřicet procent hlasů. Velké liberální listy (MFD, LN, HN), ale i soukromé televize či rádia totiž v období před volbami referovaly tak, že se to rozhodně nedalo vykládat jako fandění sociální demokracii. Do opačného extrému dovedl úvahu na toto téma Jiří Paroubek, který z faktu, že ve volbách nevyhrál, obvinil právě novináře z liberálních médií. Paroubek vyjádřil jinými slovy přesvědčení, že slovo novináře má větší sílu a moc, než čin politika.

O tomtéž, ale z druhého konce provazu, jsou přesvědčeni ti novináři, kteří programově nechodí volit, aby tím nekorumpovali svou novinářskou nezávislost a nestrannost. Čermák jmenuje z tohoto soudku šéfa zpravodajství ČT Zdeňka Šámala. Mně stejnou věc přiznal někdejší ředitel Radiožurnálu Alexandr Pícha. Řekl tehdy, že si jako novinář nemůže dovolit zvýhodnit jednu ze stran svým hlasem, svou sympatií.

Myslím, že jak premiér Paroubek se svou paranoidní vizí, tak novináři se svou obavou o ztrátu nestrannosti to poněkud přehánějí. Berme to od konce: Nikde není záruka, že novinářova neúčast na volení znamená totéž jako jeho naprostá názorová neutralita. Novinář není musilovský „muž bez vlastností“, je to člověk se svou osobitou zkušeností, vzděláním, přátelskými i nepřátelskými vazbami, které jistě dokáže, chce-li, nepromítat do svého výkonu profese. Stejně tak jistě – jako tvor obdařený kritickým rozumem – dovede střízlivě posoudit klady a zápory všech účastníků volebního klání. To, že se pak jako volič pro některou stranu rozhodne, je věc kompromisu jeho vědomostí a jeho státotvorné odpovědnosti. Vybere prostě podle sebe nejmenší zlo. Ale to neznamená, že od tohoto okamžiku přestane tu stranu, kterou volil, sledovat pozorným okem a podrobovat její chybné kroky náležité kritice. Dokonce je možné, že se novinářova odpovědnost přehoupne do opačného směru, totiž že začne kritičtěji posuzovat právě tu stranu, jíž dal důvěru. Je to logické: vsadil na její recepty, nechce se zklamat.

V celé této úvaze není místo pro absolutní neutralitu, o níž byla řeč. Taková neutralita beztak neexistuje, je to jen jakási osobní snaha zbavit se postojové a hodnotící části své osobnosti. A ta snaha je buď marná, nebo falešná.

Druhý důvod pro to, domnívat se, že je zbytečné, aby novináři, případně celá média, dávali na odiv svou neutralitu, je skutečnost, že vliv médií není takový, jak by si mnozí novináři přáli a jak mnozí politici průběžně – ve snaze zakrýt své vlastní chyby a nedostatky – tvrdí. Příkladem mohou být opět letošní volby: navzdory tomu, že většina novinářů po mnoho měsíců před volbami soustavně dělala z Mirka Topolánka hloupého křena z Valašska, který se schovává před veřejností a politickými protivníky, nemá co říct a neumí to, volby dopadly přesně naopak: Topolánek je s důstojnou převahou vyhrál. A prvovoliči, lidé kolem dvaceti let, kteří bývají díky věku extrémně kritičtí, volili víceméně jen dvě strany - vedle zelených jako symbolu novosti právě ODS a jejího lídra, protože dokázal vystupovat přesvědčivě, věcně, bez přehnaných klišé a oposlouchaného politického newspeaku. ODS dostala díky Topolánkovi mnoho procent, která by nedostala pod vedením lídra méně šťavnatého či více spjatého s minulostí této strany. A mám za to, že si to v ODS uvědomují.

Nicméně sebevětší mediální masáž nezpůsobila volební prohru – ani výhru médii vybraných jedinců či stran. Dokonce ani Paroubek přece neprohrál fatálně, jak by se dalo soudit podle emocionality jeho projevu. Jeho třídesítkový výsledek je třikrát víc, než si socialisté mohli při odchodu Grosse představovat. A na tomto vzestupu se – opět – nepodílela nikterak zásadně média. Ani ta, která socialistům nepřejí, ani ta, která je adorují (třeba Právo). Prostě ony procesy v dynamice politiky jsou objektivnější, než jejich novinová reflexe.

Ještě jeden příklad – vzpomeňme na volby roku 1998. Taková masáž, která provázela posarajevskou ODS, tu od dob rudoprávních „zkrachovanců a ztroskotanců“ nebyla. ODS byla bez výjimky pro všechna média nejjistějším terčem, na její budoucnost by podle mediálního obrazu nikdo nevsadil ani šesták. A přesto se ODS vyšplhala téměř na třicet procent, od vítězných socialistů ji dělila zhruba stejná tři procenta jako letos, jen v opačném gardu.

Proto není dobré přeceňovat vliv a moc médií, natož se jich přespříliš bát. Není k tomu důvod.

(Psáno pro server Česká média)