U příležitosti patnáctiletého výročí zahájení ekonomické transformace země uspořádal president Klaus velký seminář za účasti někdejších politických špiček, ale také média využila ten okamžik k rekapitulaci, jakých bylo těch patnáct let v novém Česku.

Předně je třeba říci, že v médiích tradičně vládne v tomto smyslu jistý terminologický chaos. Dlouhá léta se naši novináři zdráhali vyslovit slovo kapitalismus (do jisté míry to platí doposud). Výchova a školství, které nám vtloukaly, že kapitalismus je nelidský, anti-humánní, prohnilý a ke zkáze předurčený řád, zanechaly své trpké plody. Najednou jsme se ocitli rovnýma nohama v kapitalismu a nevěděli jsme, co si s ním počít. Nelze přece připustit, že žijeme prohnilou dobu. Tedy jsme „to“ nazývali všelijak, zejména pluralitní demokracií. Což je pravda, ale to nemusí nutně (ač to spolu často úzce souvisí) znamenat kapitalismus v ekonomice. Taková Francie má jistě pluralitní demokracii, ale ekonomicky má blíž ke státnímu socialismu.

Počáteční ostych ze slova kapitalismus se postupně u mnohých přelil a proměnil v odpor k tomu slovu. Což souviselo s proměnou vztahu novinářů a médií k nositelům transformace, zejména k Václavu Klausovi. Hojně v tom novináře i jiné komentující intelektuály podporoval tehdejší president Václav Havel, pro něhož kapitalismus byl vždy spojen s nějakým hanlivým přívlastkem: balkánský, mafiánský, pirátský, živelný, bezohledný a podobně. Jeho terminologii a především jeho paradigma přejímali mnozí žurnalisté, aniž je podrobili rozumové kritice.

A právě v tom je kardinální problém. Mediální obraz kapitalismu se postupně zúžil na mediální obraz slova kapitalismus a tento obraz se pouze zhoršoval. Přitom když se někdo pokusil o celistvější průběžné hodnocení, nakolik se naše transformace (ne)daří, zpravidla vždy skončil na nějakém politickém stanovisku. Třeba že udržovat tak dlouho při životě nefunkční státní podniky byla socialistická hloupost (to je pravda a mělo se to Václavu Klausovi v půlce 90. let víc vytýkat), ale nikdo už neřekl, jaké náhradní ekonomické a sociální řešení by se mělo použít. Nebo jiná, obzvláště oblíbená poučka zněla, že fatální chybou transformace po klausovsku bylo spoléhání se na úvěrové krytí ze zdrojů státních nebo polostátních bank. Tedy pomalé nebo téměř nulové privatizační kroky v bankovnictví, které způsobily takové množství nekvalitních úvěrů a růst Potěmkinovy vesnice v naší ekonomice. I to je jistě pravda. Jenomže tato „pravda“ zcela ignoruje realitu počátku 90. let, kdy vystartovat s plošnou privatizací čehokoli se rovnalo skoku z Nuselského mostu. Natož kdyby se měly finanční ústavy naráz odstěhovat do zahraničních rukou (mimochodem, to je přece také otázka ceny, a ta se v čase mění, tehdy byla na bodě mrazu!), tak by patrně média přivolala Blanické rytíře, aby toho šíleného Klause zahnali do bohnické léčebny.

Média totiž málokdy vidí o dva kroky (či roky) dopředu, propadají momentálním vášním (což plyne částečně z jejich charakteru zboží denní spotřeby, částečně je to lidská slabost mnoha novinářů samotných) a nemají schopnost a často ani ambici prognózovat a teprve na základě prognóz komentovat. Vedle toho často hrají na strunku veřejného mínění, které odrážejí a zároveň sami spoluvytvářejí (teorie manipulace pro toto vzájemné působení médií a veřejného mínění má pojem „dvě zrcadla“). Pro média je pohodlnější vézt se na líbivé vlně, než prorážet tuhé kry. To totiž vyžaduje velmi pevný argumentační štít a to je něco, s čím se média mnohdy nezatěžují.

Tyto obecné vývody lze aplikovat na mediální reflexi patnáctiletého výročí kapitalismu v Čechách, včetně toho Klausova semináře. Média se vesměs pokusila o jakýsi odstup, vyvážený nadhled, kde na jedné straně tvůrci transformace říkají, jak to dělají dobře, a jejich tehdejší i dnešní odpůrci kontrují, jak to dělali špatně.

Sofistikovanější komentátoři (třeba Jiří Štefek v MF Dnes) si dali práci a porovnali úrovně mezd a cen v roce 1989 a dnes. Jakkoli jsou ty dvě skupiny údajů neporovnatelné, protože obě čísla vyjadřují realitu jiného společenského a ekonomického řádu (v roce 1989 neměl pojem „cena“ žádný reálný ekonomický obsah), pak svědčí přinejmenším o tom, že životní úroveň (měřeno opravdu jen statisticky) v průměru vyrostla na mnohonásobek. Dopustíme-li se drobného zjednodušení, pak porovnejme jen dva údaje: průměrná mzda od r.1989 vyrostla na desetinásobek. Podíváme-li se na vývoj cen spotřebního zboží, potravin, benzínu atd., ani v jediném případě nenajdeme koeficient 1:10. Jinými slovy naše příjmy mají oproti nákladům setrvale zvyšující se trend. To samo je důvodem k velkému optimismu.

Média však jako by se těchto prostých zjištění bála. Stále hledají, často za každou cenu, fakta a údaje, které by skálopevnou logiku ekonomických čísel nabouraly. Vytahují názory intelektuálů. Obecné fráze o rozevírajících se sociálních nůžkách mezi chudobou a blahobytem jako kdyby vypadly z Kapitálu nebo spíš z Malého Bobše. Nicméně nic takového neexistuje jinde než v hlavách některých intelektuálů a v předvolební rétorice ČSSD a KSČM. Ano, žebrající bezdomovci jsou na ulicích víc vidět, protože je svoboda. Kdo chce mudrovat o pauperizaci mas, ať se podívá kdykoli ve dne v noci do kteréhokoli supermarketu,.kde tyto masy nechávají čtyřmístné sumy za zboží, které často ani nepotřebují. Tomu se říká hmotný blahobyt. (O duchovním rozkvětu nemluvme, to je úplně jiná kategorie a ta nemá s výročím ekonomické transformace nic co dělat )

Opakují se staré teze o tom, že ekonomové předběhli v procesu transformace právníky (Pithart). Novináři už ale nepodotknou, že to jinak nejde, protože takový je přece život vždy. Realita vytvoří obsah, legislativa jej kodifikuje. Naopak se to dělo v socialismu – stát něco vymyslel a občana nutil, aby se do toho vešel. V kapitalismu jde nejprve život a za ním zákon, který jej odráží. Otázka je jen v potřebné míře odstupu. Je jasné, že tento názor nemá Petr Pithart. Proč ale podobné otázky nekladou alespoň novináři?

Tak by se dalo pokračovat. Mediální odraz kulatého výročí transformace je zkrátka zhruba stejný, jako byl obraz transformace v jejím průběhu: většinou ideologický či povrchně politizující, věcně nepříliš obsažný, povrchně plytký. To je škoda, protože od transformace nás dělí už dost dlouhý čas na to, aby bylo možné a dokonce potřebné ji střízlivě zhodnotit. A také proto, že její důsledky dnes prožíváme, v dobrém i špatném, a tedy si tento fatální zlom ve vývoji naší země zaslouží větší a pozornější odezvu. A nejen pro historické vědomí a paměť, ale pro naprosto živou a konkrétní přítomnost. Nezapomínejme totiž, že náš dnešní názor na transformaci může ovlivnit naše volební preference v červnu. A tedy náš život na další čtyři roky.

13.1.2006

(Psáno pro server Ćeská média)