Média stala se v uplynulém roce jakoby pastí pro náš rozum. Můžeme jim asi právem leccos vyčítat nedobrého, ale také se bez nich nemůžeme obejít. Víme, že jsou relativně špatná, a přesto je používáme. Ten rozpor nás rozčiluje, a to je právě to, co od médií skutečně potřebujeme: pocit, čím silnější, tím lepší - jenž je pro každého z nás zprávou o tom, že jsme.

Ve strategii vysílatelů a vydavatelů v roce 2006 byla většinou zaznamenána další náklonnost k bulváru, tedy k dalšímu snížení informační hodnoty i vkusu ve prospěch zábavy. Někteří autoři vytýkali novinářům, že se vyhýbají kritické reflexi, jiní se pozastavovali nad jejich lhostejností k profesním etickým pravidlům, jinde vynucovaných soudy. Přímo to řečeno nebylo, ale hodnotitelé naznačovali prohloubení paradoxu, který spočívá v tom, že i když jsme vtahováni do informační společnosti, setrváme i v informačním vakuu. Přitom nespokojenost se stavem našich informačních prostředků bychom mohli projevit velmi jednoduše, Stačilo by je nesledovat, neposlouchat, nečíst. Taková zpětná vazba ekonomické povahy by je donutila velmi rychle ke zlepšení. To však nikdo neudělá. Téměř všichni, přes trvale oznamované rozčarování, média pravidelně konzumují. Tato past na náš rozum nevznikla díky nějakému zlozvyku, ale proto, že média ke svému životu nezbytně potřebujeme. Lepší než nazývat současnost informační, bylo by říkat jí mediální.

Úroveň našich médií přibližně odpovídá tomu, jaká je česká společnost. Je více důvodů k obecné nespokojenosti s kvalitou domácích „prostředků hromadného sdělování“, je ale třeba vzít v úvahu, že obsah novin, časopisů nebo televizních a rozhlasových pořadů odráží, i když dost nepřesně, to, jací jsme.

Pokud bychom se zamysleli nad reflexí našeho života, kterou nám média nabízejí, asi bychom došli k závěru, že jsme většinou každý v jisté etapě dosti usilovného polohrubého rozvoje, která nám nedovoluje příliš se rozhlížet kolem ani myslet na nějaká ta nadobyčejná vylepšení. Z tužeb převládá ta, již provází závrať z možností hmotného světa, a z činností hlavně ta, jejímž cílem je z té bezedné studnice věcí něco vydobýt. Z toho, co s tím bezprostředně nesouvisí, pak už nás zaujme spíš jen to, co nezbytně potřebujeme, totiž „potrava pro pocity“. Podněty, které nás dojmou nebo rozesmějí k slzám. Informace, které nasytí naší zvědavost. Pracujeme celkem těžce, abychom žili co nejpohodlněji, a k tomu, abychom si takový život uvědomovali, musíme mít nad čím slzet a čemu se smát. Média nám spíše než informace pro vědění zprostředkovávají dráždění našich smyslů.

Možná se jednou vymaníme z extenzivní fáze osobního rozvoje a dospějeme do jeho intenzivní části, kdy v masových komunikačních nástrojích nebudeme hledat iniciaci našich pocitů ale zprávy, názory, rozbory a podobně. Pak spíše než aby nás média ujišťovala, že žijeme, budou nás informovat, jak žijeme. Zatím se ale média stala s mírnou nadsázkou extenzí našeho „vědomí bytí“. Případná nespokojenost nad tím rozšířeným vědomím je tedy nespokojeností s námi samotnými. Můžeme v tom vidět, i když nepřímo, kritickou reflexi vyprovokovanou médii, a tedy i blýskání na lepší časy.

(Psáno pro Česká média)