Během voleb a zejména po nich jsme konfrontováni s mnoha mýty týkajícími se údajného nebezpečí komunistické strany. Zdá se, že jak politici, tak političtí komentátoři žijí v zajetí stereotypů, které mohou v budoucnu významně zproblematisovat politickou scénu v České republice.

Zrekapitulujme: komunistická strana dostala od voličů přibližně o pět procent hlasů méně, přišla o více jak deset mandátů. Ze střední politické strany se stala slabší politickou stranou, jednoznačnou levicovou dvojkou, neboť sociální demokracie naopak posílila. ODS, KDU-ČSL a SZ odmítají jednat s KSČM a nechtějí se podílet na moci, která by byla závislá na hlasech poslanců KSČM, různí publicisté přivítali návrat volebního výsledku KSČM na úroveň lehce přesahující deset procent.

Je však radost nad úpadkem KSČM a její isolování namístě? Domnívám se, že nikoli. KSČM dnes již nepředstavuje největší hrozbu, návrat k předlistopadovým praktikám. KSČM je standardní politická strana (standardnější než většina jiných, neboť má pevnou strukturu a zejména kompletní program, vizi dosahující dál než pouze k negaci stávajícího stavu), s jejímiž cíli není třeba souhlasit, které však nemůže a nebude prosazovat zjevně nedemokratickou cestou.

Samozřejmě v sobě obsahuje relikty předchozího režimu (ať již názory či osoby), to však lze říci o kterékoli jiné straně. Skutečnost, že v KSČM je jich více, je pouze důsledkem jejího postavení a vnímání po roce 1989, a rozhodně neznamená, že jsou nebezpečnější. Naopak, napojení na mocenské složky státu je výrazně menší než v případě ostatních parlamentních politických stran – srovnávat vliv a možnosti ovlivňování například práce policie kýmkoli z KSČM a lidmi z okolí bývalého ministra vnitra a později premiéra Grosse je absurdní.

Z historického pohledu je KSČM vnímána jako strana, která kolem roku 1948 nasadila své agenty do ostatních politických stran a tehdejší ČSSD dokonce pohltila. Pod touto optikou též bývá vyslovován podiv nad krátkozrakostí stávajícího předsedy sociálních demokratů. Tato výtka, ač četně znějící, naprosto nerespektuje stávající rozložení politických sil, mocenské ambice jednotlivců v čele obou stran a výroky současného „levicového leadera“ Paroubka: Ne KSČM, ale ČSSD je stranou, která má ambici svoji partnerku na levici pohltit (neboť co jiného by bylo ono avizované „vychovávání“?). Ne KSČM, ale ČSSD vysílá své agenty do jiných stran (naposledy před volbami si bylo možno všimnout SZ).

Stejným způsobem by bylo možno polemisovat o voličské základně: KSČM by měla být stranou společensky hůře postavených voličů než ČSSD. Tato skutečnost opět mohla platit před šedesáti lety, avšak dnešní „proletariát“ je zcela jiný než někdejší, dnes se obě strany zaměřují nebo mohou zaměřit prakticky na zcela stejnou „cílovou skupinu klientů“. Jisté zhrubnutí ČSSD je pouze projevem intuitivního pochopení této skutečnosti někdejším předsedou Zemanem a uvědomělého pochopení stávajícím předsedou Paroubkem.

Zajímavý prostor ke spekulacím dávají volební výsledky, přibližně 33 % hlasů ČSSD a 13 % hlasů KSČM. Lze předpokládat, že obě strany mají zhruba ortodoxních 10 % příznivců a že část z principu levicových voličů dala hlas na protest „druhé“ straně. Pro ČSSD pak patrně dále hlasovali levicoví voliči, kteří podlehli předvolební kampani, a to nejen té z dílny ČSSD, ale i ostatních stran, odmítajících KSČM (což by – mimo jiné – také znamenalo, že silnou ČSSD si vlastně vytvořila ODS sama), a voliči, jejichž hlavním zájmem bylo odmítnout změnu v okamžiku, kdy hospodářství roste.

Zejména kvůli posledním dvěma skupinám voličů může ČSSD ztrácet nervy: ke změně náhledu na KSČM dochází a bude docházet a v případě prosperity hospodářství pod taktovkou ODS, kterou přes všechnu rétoriku nepochybně vedení ČSSD očekává, ztratí ČSSD voliče právě na úkor KSČM a ODS. Na levici by potom bylo lze očekávat stejný scénář, který proběhl napravo před čtyřmi a osmi roky: boj o postavení rozhodující strany.

A na závěr mnohokrát opakovaná pravda: stalinismus by, pravda, na basi sociální demokracie vybudovat nešel. Ano, to ano. Avšak lukašenkismus na ní vybudovat lze.

Tvrdit tedy, že KSČM je nebezpečná strana v demokratickém prostředí bez budoucnosti, je nejen odvážné, ale i nesprávné. KSČM má možnost stát se vůdčí levicovou silou aniž by došlo k ohrožení demokracie. Je ovšem nezbytné, aby si politici, novináři i voliči uvědomili, že nebezpečím není abstraktní komunismus, ale konkrétní lidé. Že se komunismus může stát nálepkou, kterou zapálený komunista odmítne, a pod svobodomyslnými hesly bude realisovat vlastní diktátorské choutky.

V případě, že k tomuto poznání česká společnost nedojde, KSČM patrně zůstane ve stínu ČSSD. Pro ČSSD to bude nepochybně dobře, ODS to znesnadní budoucí politický boj a Česká republika bude mít nakročeno směrem k policejnímu státu.

Obávám se, že mnohem větší hrozbu pro demokracii v Čechách a na Moravě představuje současná ČSSD než KSČM, domnívám se, že pohledem mimo realitu se pravicoví představitelé sami faulují, jsem přesvědčen, že by novináři měli procitnout a přestat opakovat naučené fráze.