O délce života rozhoduje životní styl, tedy i bydliště

Výrazy jako očekávaná délka dožití, starobní penze či důchodová reforma budí často dojem, že se týkají jen úzkého segmentu společnosti – seniorů. To je ovšem zkreslené. Tato témata se seniorů a jejich praktických životů týkají jen málo. O nich je, řečeno cynicky, již de facto rozhodnuto. Nejvíce se týkají mladších, ba i těch úplně nejmladších. Tedy těch, kteří budou ve světě a v podmínkách, o kterých nyní aktivní generace rozhoduje, sami žít. Takto je třeba vnímat i čísla z vládního materiálu Zdraví 2030.

Osvětlí to celkem prostý a pochopitelný argument. Vidíte-li na ulici ženu s novorozencem v kočárku, pak vězte, že se to dítě dožije – samozřejmě myšleno ve statistickém průměru – roku 2100. Jinými slovy, už dnes potkáváme v kočárcích či na pískovištích lidi, kteří okusí 22. století, zatímco leckdo ze starších lidí, mentálně ukotvených před rokem 2000, se ještě ani plně nesžil s 21. stoletím. Takže ať už si myslíte o virválu kolem Grety Thunbergové cokoli, ať vám přijde určovat klimatické a průmyslové normy pro rok 2100 jakkoli ulítlé, vězte, že v té době budou žít lidé, kteří se už nějaký čas rodí.

Neplatí to paušálně. Stoprocentně například ve Švýcarsku, Austrálii, Japonsku, Itálii, Izraeli, Švédsku či na Islandu. Novorozený švýcarský chlapeček se dožije – opět ve statistickém průměru – roku 2101, švýcarská holčička dokonce oslaví Nový rok 2105. U nás dosažení té mety záleží na pohlaví a na rodišti. Českých novorozených chlapečků se dožití roku 2100 ve statistickém úhrnu ještě netýká, ale holčiček už ano. Tedy nepřijdou-li na svět v Ústeckém kraji, kde mají prostě smůlu. Naopak novorozené Pražanky nebo dívky z Královéhradecka, Vysočiny či Jižní Moravy oslaví i Nový rok 2102.

Obecně platí, že délku života určují genetické předpoklady, úroveň zdravotní péče, stav životního prostředí, ale z největší části životní styl. S jistým zobecněním lze říci, že nejvyššího věku se lidé dožívají tam, kde je společnost bohatší a odpovědnější ekonomicky i vůči způsobu života (hovorově: kde se méně chlastá, žere a kouří).

Před lety se datoví žurnalisté z The New York Times zabývali otázkou: Stěhují se bohatší tam, kde se žije lépe a déle? Nebo se žije lépe a déle tam, kde se soustředí bohatí? Vyznělo to asi následovně: Bohatí mají vyšší šanci žít dlouho, ať bydlí kdekoli. O chudých rozhoduje bydliště. Vyšší šance mají tam, kde žijí bohatí, řekněme v Nové Anglii, než například v Detroitu. U nás platí totéž pro Prahu a Ústecko.

Již dlouho se ví, že ženy se v průměru dožívají vyššího věku než muži. Platí to stále a všude, ale vyhroceně pro postkomunistické země. Ve světovém žebříčku neblaze vyčnívají Rusko, Ukrajina či Litva právě proto, že údaje za tyto země snižují muži (hovorově: stále nalití mužici). Překvapivě se to projevuje i v Německu: Sasko je v délce dožití na 6. místě z 16 spolkových zemí, ale v pořadí samotných mužů je až desáté. Což lze shrnout asi tak, že transformace z komunismu do svobodných poměrů zamávala více s muži než se ženami. V tomto srovnání působí Česko vyrovnaněji. Tím spíše lze říci, že více záleží na regionu, kde se člověk narodil a žije, tedy i na bohatství a s ním spjaté odpovědnosti.

LN, 21.10.2019