Při honu na diskriminační čarodějnici se ze silnějších stali slabší a z práva nespravedlnost

Kvóty budou jednou prohlášeny slovem roku 2015, byť rozum velí udělit mu spíše cenu za antislovo. Podobně jako slibem nezarmoutíš, slibují kvóty mnohem více, než je v jejich silách splnit. Ne nadarmo jsou paronymem (slovem podobně znějícím) se slovem kóty, ukazujícím na bájné místo Šangri-La, v němž si budou všichni rovni a kde nikdo nebude nikým diskriminován.

Každý diskriminuje

Kdo volá po diskusi elit, mohl by zajásat, neboť u nás na rozdíl od západních politicky korektních či východních autokratických sousedů výměna názorů probíhá. Naposledy minulý čtvrtek, kdy právní elita národa v rámci programu Pražský právnický podzim diskutovala v Právnickém salonu na téma Právo – kvóty – diskriminace a nahlas pojmenovávala, co je očividné, leč utajované, podobně jako v pohádce o králi, jenž je nahý.

Diskriminován se totiž může cítit každý, řekl odborník na římské právo Michal Skřejpek, a já dodávám, že vždycky přece bude existovat někdo hezčí, chytřejší, bohatší, štíhlejší anebo přinejmenším šťastnější a pocit nespravedlnosti je subjektivní, zatímco psychická odolnost v naší rozmazlené době prudce klesá. Je také otázkou času, než se někdo z upřednostňovaných minorit ohradí pocitu méněcennosti, jež zařazení do privilegované skupiny podporovaných vyvolá, podotkla prezidentka Soudcovské unie Daniela Zemanová. Jak trefně poznamenal ústavní soudce Tomáš Lichovník, diskriminace je běžná, a já dodávám, že každý z nás diskriminuje. Vždyť čím jiným než diskriminací je i pohlavní výběr, v němž barva očí, výška či názory hrají tu nejzásadnější roli. Teď už jen zbývá rozšířit antidiskriminační zákon i na odmítnuté zamilované a nápadníky.

Hlavně aby to vypadalo, že nediskriminujeme, o diskriminaci samu vlastně nejde, soudí místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala a stanoví jednoduchý test diskriminace: totiž zda je či není spravedlivá. A možná ve spravedlnosti je zakopaný pes, neboť při honu na diskriminační čarodějnici se ze silnějších stali slabší az práva nespravedlnost. A jak dodává bývalá ústavní soudkyně Vlasta Formánková, Evropa si libuje v antidiskriminaci, díky níž se z vlády práva stala vláda právníků, a množství antidiskriminačních předpisů otevírá dveře šikaně. Proti čemu že to vlastně bojujeme?

K čemu nakonec vedou kvóty

Ale vraťme se ke kvótám, starým jako lidstvo samo, jak ví čtenář, jenž si pamatuje kvóty dovozní, celní, pro zastoupení žen v ROH nebo přijímání studentů na vysokou školu. Šéfredaktor časopisu Soudce Karel Havlíček soudí, že kvóty nakonec vždycky selžou, a jako příklad uvádí nejstarší z kvót, kterou je manželství. Jak libý úmysl, a přece bývá od počátku věků omezení jedné ženy a jednoho muže porušováno nejenom počtem osob, ale dnes i množstvím pohlaví. Ani ženy si genderovými kvótami příliš nepomohou. Uměle vyvolaná poptávka totiž podle Josefa Bejčka z brněnských práv vede jen k tomu, že se funkce rozprostřou na těch pár žen, jež o ně stojí. A proč vůbec kvóty pro ženy, je-li dnes pohlaví otázkou volby? Nejde o boj za někoho, kdo o to vlastně nestojí? Ďáblův advokát by se navíc ptal, nemají-li existovat kvóty též pro seniory, autisty nebo pro leváky.

Další omezení

Pácháme dobro, soudí Mirek Topolánek, zděšen záplavou kolektivních nároků. O demokracii tak podle něj příliš nejde, neboť rozhodne-li se většina, svou kvótu si lehce prosadí. Většina ovšem jen výjimečně mívá pravdu. Opakem kvóty je svoboda, neb kvóta představuje v dnešním přeregulovaném světě další omezení a prostoru pro zdravé nadechnutí valem ubývá. Přijmout kvóty je relativně jednoduché, mnohem těžší je jejich dodržování. Zemědělství kvótami ničíme systematicky. Ty genderové zase oslabují roli ženy jako matky, ačkoliv kdyby jí nebylo, nikdo z nás by nežil na této zemi. Pro migranty zatím stačí zdravý rozum – násilí jsme však jako nástroj zavrhli a bez násilí je u nás neudržíme. Víru ve všemocnou roli práva (a kvót) velkoryse ponechám neprávníkům, podepisuji však, že je třeba neztrácet naději, sbírat odvahu a myslet na svědomí. Což řekla – pro mnohé možná překvapivě – pražská primátorka Adriana Krnáčová.

Autorka je advokátka a bývalá ministryně spravedlnosti

LN, 1.12.2015