Když před čtyřmi lety uplynulo 16. ledna čtyřicet let od doby, kdy se v Praze u Národního muzea upálil Jan Palach, který dne 19. ledna zemřel na klinice v Legerově ulici, připomněla Česká televize tuto událost jen odvysíláním dokumentárního filmu Kristiny Vlachové Poselství Jana Palacha. Letošní výročí sice není kulaté, ale přesto se o této události mluví a píše mnohem víc, protože bývalá studentka pražské FAMU, polská režisérka Agniezska Holland, která žije v Paříži, o této události natočila podle scénáře Štěpána Hulíka čtyřapůlhodinovou trilogii Hoříci keř, která má premiéru právě tento týden. Televizní premiéra bude na HBO poslední lednovou neděli.

Lidové noviny ještě připomněly jedenáctiminutový dokument, který tehdy natočili studenti FAMU s názvem Ticho, podle písničky Bohdana Mikoláška, Palachova vrstevníka, která měla 25. ledna 1969 premiéru v divadle Semafor. Dokument byl ale okamžitě zakázán a skončil v trezoru. Zatímco jak film režisérky Holland, tak původní studentský dokument, který režíroval Milan Peer, začínají upálením Jana Palacha a zabývají se převážně důsledky jeho činu, film Kristiny Vlachové hledal i odpověď na otázku, proč se tento student upálil.

Podle tohoto dokumentu Jan Palach v létě roku 1968 navštívil jako brigádník Sovětský svaz a tam pochopil, jaké nebezpečí nás očekává. Měli jsme být připojeni ještě těsněji k říši, v níž se lidé bojí myslet a kde se lidé nesmějí ptát proč. Zavedení těchto praktik na území Československa chtěl zabránit. V dopise, který napsal tehdejšímu studentskému vůdci Holečkovi 6. nebo 7. ledna 1969, navrhoval, aby studenti žádali zrušení cenzury, odstoupení hlavních představitelů komunistické strany, kteří podporovali okupaci Československa, a chtěl, aby studenti obsadili rozhlas. Když viděl, že ani studentský vůdce Holeček se neodvážil jeho požadavky zveřejnit, zvolil zoufalý čin. Byla to netečnost lidí, kteří se s lehkostí přizpůsobovali vládnoucí nenormalitě, a jeho zbystřené vnímání skutečnosti spolu s potřebou svobody jako nejvyšší hodnoty ho přivedlo k alarmujícímu řešení.

Bylo ostudné, že místo toho, abychom si Palachův čin důstojně připomínali, mohli jsme se v Lidových novinách dočíst 20. července 2010 v článku Rozhovor s umírajícím za honorář, že byla podána autorskoprávní žaloba, která žádá, aby veškerý náklad desetihodinových CD s názvem Srpen 1968 vydaný Radioservisem k 40. výročí invaze, byl rozhodnutím soudu zničen. Podle žaloby se za autory rozhovoru s Janem Palachem, který dokument obsahuje, prohlašují lékařka Zdenka Kmuníčková a tehdejší kameraman televize Vladimír Tůma, který údajně rozhovor zaznamenal. Rozhovor lékařky s umírajícím Janem Palachem ale spíše vyvolává dojem policejního výslechu s předem doručenými otázkami než pohovoru psycholožky s umírajícím. Dr. Kmuníčková tento rozhovor prodala těsně po smrti Jana Palacha německému rozhlasu za 500 marek, což potvrzuje německý redaktor, který záznam odkoupil, a autorská práva má tudíž zřejmě i WDR. Pokud pan Tůma, který byl funkcionářem KSČ hudební redakce České televize a dle registrů důvěrník StB s krycím názvem Vořech, nahrávku s velkou pravděpodobností učinil pro Bezpečnost, rovněž by mu práva neměla příslušet.

Poté, co se o kupčení psalo v médiích, Vladimír Tůma podal na režisérku Kristinu Vlachovou žalobu na ochranu osobnosti a řadě dalších lidí či redakcí žalobou vyhrožoval, ač Kristina Vlachová měla vše, co tvrdila, řádně zrešeršované. Jen pojmenování předseda stranické organizace redakce bylo, jak se později ukázalo, nepřesné. Drzost Vladimíra Tůmy donutila jeho bývalé spolupracovníky, aby se pokusili najít v České televizi jeho osobní svazek, a to se jim po čase nakonec podařilo. Podezření vyplývalo i z toho, že každý, kdo tenkrát žil, věděl, že k ostře hlídanému Janu Palachovi se nikdo nemohl ani přiblížit bez souhlasu všemocné policie, natož s ním natočit rozhovor. Věc se dostala k Vrchnímu soudu v Praze, jehož soudkyně Jaroslava Lobotková loni 22. října rozhodla ve prospěch Kristiny Vlachové ve všech bodech žaloby a bývalý kameraman Vladimír Tůma musel žalované režisérce zaplatit veškeré náklady na soudní řízení. Jediné, v čem se Kristina Vlachová spletla, je to, že soudruh Tůma nebyl předsedou stranické organizace, ale vedoucím stranické skupiny redakce hudebního vysílání.

Je dobře, že toto nechutné kupčení má tento konec a opět nám připomíná to nejpodstatnější, a sice že chovat se tak, jako se chová většina, je snadné: velikost lidského činu je měřitelná jen v síle odporu k většině a to je právě to, co Jan Palach, inspirován činy buddhistických mnichů, svým činem dokázal.

Psáno pro ČRo 6