Reprodukci jistou nemáme, ale strašit nemusíme

Některá slova mají neblahé konotace, ač jen sdělují stav věcí. Patří k nim slovo jedináček. Označuje dítě vyrůstající bez sourozenců, ale nezní neutrálně. „To víte, jedináček,“ říká se, aniž by bylo třeba co dodat. Zajímavé je, že tento rys si „jedináček“ nese odedávna, ještě z dob, kdy se výrazy jako demografická krize široce nepoužívaly.

Dnes už i lidé mimo vědeckou komunitu vědí, že pro zajištění prosté reprodukce obyvatel je nutná míra plodnosti 2,1 dítěte na jednu ženu. Též se široce ví, že v Evropě dnes této hodnoty žádný stát nedosahuje. Nanejvýš se jí blíží Francie či Švédsko, ale prostou míru reprodukce obyvatel evropské státy zajištěnu nemají. (V rámci Západu se vymyká jen Izrael s úhrnnou plodností 3,1 dítěte na jednu ženu.) Je to situace jako dělaná pro alarmismus. Proto není divu, když mu propadá i ministryně práce a sociálních věcí Maláčová: „Jedináčků už je skoro tolik jako dvoudětných rodin,“ řekla v rozhovoru pro LN. Jenže opomněla ďáblíka skrytého v detailu.

Ano, je dobře, když se na problém upozorňuje, místo aby se bagatelizoval či ideologizoval. Třeba jako v Německu, kde kampaň za více dětí snadno získá nálepku fašounství (ve stylu „tak to podporoval i Hitler“). Je dobře, když se připomíná, že mnohé páry jedináčky přímo plánují. Je dobře, projeví-li politici vůli odstraňovat překážky, jež k těm rozhodnutím vedou (třeba slabé rozšíření práce z domova odrazuje ženy od dalších těhotenství). Ale přes to vše upozorněme na jednu věc.

Říká-li ministryně Maláčová, že „jedináčků už je skoro tolik“, je v tom krůpěj demagogie. Ten výrok byl namístě před dvaceti lety. Připomeňme, že plodnost v ČR naposled zajišťovala prostou reprodukci v roce 1980 („Husákovy děti“). Pak klesala až na hrozivých 1,14 v roce 2000. Ale od té doby stoupla téměř o padesát procent, na nynějších 1,70 dítěte na jednu ženu, což je evropský nadprůměr. Na prostou reprodukci to ještě nestačí, takže aktivita politiků je namístě. Jen s tím alarmismem mohou trošičku ubrat.

LN, 27.9.2019