SPOLEČNOST: Homofobie vs. rasismus
Abych nepopudil své kolegy z řad protirasistických aktivistů, krátce se úvodem zmíním o svém vztahu k rasismu - alespoň k jeho „česko-romské“ verzi.
Mám jednoho rómského kamaráda. Žije převážně v „bělošském“ prostředí. Občas si povšimnu, že je docela iritován z nedůvěry (možná i nevědomé), která je ze strany bílých vůči Romům projevována. Uvedu příklad: Potkáte-li na ulici deset Romů, začnete být ostražití a možná si v kapse podržíte i peněženku. Zvláště, pokud vás jeden z Romů třeba osloví.
Mám za to, že byť by byl mezi Romy jediný poctivý, potřebuje důvěru a přijetí. Dočká se však obvykle něčeho zcela jiného: presumpce viny. A tak jsou ti z Romů, již žijí čestně – řekněme - deprivováni.
Shrnuto, kdyby byl jen jeden férový mezi tisíci svévolnými, potřebuje tento člověk cosi jako důstojnost či vědomí vlastní hodnoty. Tedy jako kdokoliv, jenž věří, že etika má stále nějaký smysl.
Článek však nemá být výhradně o rasismu, proto už jen ve stručnosti: Jsem pro zpřísnění kontroly sociálních dávek zneužívaných často právě Romy. Nejsem proti metodám stěhování Romů „a lá Čunek“. Nicméně jsem pro pozitivní diskriminaci Romů – byť výrazně limitovanou a časově omezenou. A zeptáte-li se mě, komu jsem fandil ve sporu Joch vs. Kocáb, budu na rozpacích: Oba mají část pravdy. A práci obou z nich sleduji dlouhodobě a – myslím si – docela pozorně.
A nakonec, pokud jde o můj vztah k poněkud úsměvné, nyní již pozapomenuté, „cause kocoura Mikeše“, jsem na straně Romů: Jednoduše proto, že důstojnost člověka pro mě znamená více než kulturní tradice.
A nyní již k homofobii. Nezastírám, že ji v současném světě vnímám jako závažnější problém než rasismus. Skandální výrok? Pokusím se jej dokázat.
1. Vraždění homosexuálů
Sankce za praktikovanou (výjimečně i nepraktikovanou, tzv. celibátní) homosexualitu jsou v řadě států vyšší než sankce za příslušnost k pronásledované etnické či náboženské skupině. Případně kastě. V osmi státech světa nejde o nic menšího než o trest smrti. Pravda, některé legální ideologie neuznávají legitimitu lidství taktéž v případě černochů(!) (např. mormoni je považují za potomky ďáblovy). Většinu rasových ideologií podobného kalibru však dnes Západ odmítá a např. pouhé zpochybňování holocaustu trestá. Samozřejmě právem.
Ne tak, jde-li o homofobii. Pokud žije osmi státech, kde je homosexualita trestána smrtí, v celkovém úhrnu 220 miliónů obyvatel, pak za předpokladu 2-4% homosexuálů a několika dalších procent bisexuálů je genocidou potenciálně ohroženo minimálně šest miliónů obyvatel planety (výpočet jsem snížil o předpubertální děti). To je (potenciálně) šestkrát více, než bylo obětí dvou největších uskutečněných genocid moderních dějin: tedy té v Kambodži a té ve Rwandě.
Samozřejmě, díky nedůslednému vymáhání zákona a obvyklému utajování sexuální orientace je skutečný počet exekucí zlomkem těch, na který si oficiální moc dělá teoretický nárok. Přesto, ambicióznost podobných plánů, jakkoliv hypotetických, je ve světle těchto srovnání obludná
Možná namítnete: ve světě neustále probíhá mnoho náboženských a etnických konfliktů, kde je vraždění na denním pořádku. A svět s tím nic nedělá. Navíc je smutnou skutečností, že o některých konfliktech (které nejsou v ohnisku hospodářského zájmu) se mluví méně než o jiných.
Ano, svět s mnohými problémy nic nezmůže, leč alespoň nazývá věci pravými jmény. Například uplatňuje standardní diplomatický postup (pohříchu s výjimkou ČLR a Saúdské Arábie): sankce, embarga, omezení diplomatických styků, vojenské intervence atd. Ale co víme o justičních vraždách gayů v Mauretánii? Nebo v Jemenu?
A je tu ještě jeden významný aspekt: Apartheid dnes centrálně a „shora“ neuplatňuje žádný stát. Rasismus a kastovnictví jsou stále vážným problémem, ale spíše problémem lidových mas a lokálních politických předáků. Nikoliv oficiálních zákonů. Justiční vraždy se dnes z rasových důvodů neuskutečňují, provádějí se „pouze“ z důvodů politických, náboženských a sexuálních. Ano, vlády některých tyranských režimů pokoutně podněcují i zmíněné národnostní (či rasové) vraždění. Jako příklad zmiňme Súdán. Avšak tyto státy nemají zpravidla drzost obdobné čistky před zraky celého světa provádět oficiálně.
2. Postoje západních diplomacií
Jak jsem uvedl v předchozím bodě, západní státy dnes sahají k diplomatickému tlaku z důvodu homofobie jen výjimečně. Jisté diplomatické akce se občas objeví (například někdejší české předsednictví EU při příležitosti Mezinárodního dne proti homofobii vydalo rezoluci, leč děje se tak za mediálního nezájmu (schválně: kdo z čtenářů o tomto prohlášení něco zaslechl?)
Věci se totiž mají docela jinak. Když irácké hordy pořádají v ulicích na homosexuály hony, stává se, že zoufalí gayové prosí o azyl na amerických vojenských základnách. Ti se jim (jako „teploušům“) jen vysmějí a pošlou je zpátky mezi hrdlořezy.
3. „Post-homofobie“
Tímto „iráckým příběhem“se dostávám k homofobii subtilnější, tedy homofobii „na evropský způsob“. Souvislost s Irákem vysvětlím v zápětí.
Leckdo může mít za to, že být gayem je dnes „in“, že byl schválen Zákon o registrovaném partnerství a že je otázkou času, kdy budou následovat adopce dětí. Byla však opravdu homofobie vymýcena? V tomto článku si čtenář může přečíst, jak znepokojivý je problém šikany dospívajících gayů. Někdo jiný si zase vzpomene na heslo polských provládních demonstrantů proti gayům (ještě za vlády bratří Kaczynských): „Směje se vám celé Polsko!“
Opravdu si myslíme, že by u takových lidí nalezli gayové úkryt, pokud by (hypoteticky) řádily v polských (nebo českých) ulicích bandy islámských hrdlořezů?
Slovo „buzerant“ dnes není administrátory vyškrtáváno z internetových diskusí (na rozdíl od výrazů typu „černá huba“). Podle mnohých totiž vůbec nejde o vulgarismus či urážku a část homosexuálních mainstreamových předáků jej dokonce cynicky používá. Terminologický konsensus, pokud jde o negativní konotaci, tedy neexistuje (na rozdíl od obvyklých rasistických analogií), a tak dnes děti nepokřikují na sebe slovem „negr“, nýbrž slovem „buzna“. Jinak řečeno, rodina ani škola nemají vůli proti homofobii bojovat. Chtěl bych věřit tomu, že pedagogická příručka „Homofobie v žákovských kolektivech“ řešení zoufalé situace pomůže, zatím jsem však skeptický.
4. Konec homofobie v kultuře?
Nemůžu samozřejmě nezmínit patrně největší triumf „popíračů“ homofobie: umělce showbyznysu. Zde se vskutku může zdát, že nemáte-li homosexuální zkušenost, jste – mírně řečeno – pozadu. Kdo se však opravdu k homosexualitě přiznává veřejně? Umělci, kteří jsou rádi centrem pozornosti? Hvězdy latentně exhibující? Zpěváci za zenitem slávy, kteří si popularitu těžce získávali v dobách, kdy o jejich orientaci nikdo nevěděl? A kdy pěli banální songy o romantických (heterosexuálních) snech, zatímco jejich pubertální fanynky omdlévaly?
Naopak romští umělci jsou (díky své nápadité kultuře) velmi ceněni a mohou se kvalitní hudbou prosadit poměrně lehce. Zvláště v nekomerční hudbě je úspěch některých Romů (obdobně jako v USA černochů) fenomenální a mnohdy směle předčil úspěchy bělošských kolegů. Vliv „černé“ kultury na takové hudební žánry, jakou jsou jazz, gospel, funky či reggae je výmluvný.
5. A co Gay Pride?
Na závěr snad ještě něco k „slavným“ pochodům s poněkud úsměvným názvem Gay Pride, tedy jakési „homosexuální pýchy“ či hrdosti. Někdy se může zdát, že gayové se při podobných sroceních či happeninzích nezdráhají přiznat ke své orientaci. Obávám se však, že se „přiznává“ jen pár feminních gayů, chodících to karikatur zženštilosti. Těm se navíc docela daří mediálně reprezentovat celou gay-komunitu. A to ke zlosti nás, většinových gayů - nezženštilých.
Mám za to, že srovnání s Rómy je opět docela výmluvné: jaké procento tohoto etnika se úspěšně zviditelňuje? Jak moc soudobé sociální elity Romů reprezentují většinové charakteristiky tohoto etnika? Otázky se nabízejí samy, odpovědi často také.
O homofobii by se samozřejmě dalo diskutovat celé hodiny. O postavení gayů v armádě se zajímavě mluvilo např.v nedávném vydání televizního pořadu 168 hodin. O tom, jak je pro děti těžké přiznat svou homosexuální orientaci rodičům (a o obvyklých reakcích zmiňovaných rodičů) by se dalo také leccos říci. Mimo jiné i z hlediska rodinné psychologie. Například rodičovská sociální adaptace gay-partnerů jejich vlastních dětí by mohla být podnětným námětem na sociologickou práci. Například ve srovnání s rodinným přijetím romských (heterosexuálních) partnerů v „bílých“ rodinách.
Srovnávacích parametrů tématu rasismus vs. homofobie je tedy vskutku dost. A závěr se ukazuje být poměrně jednoznačný: jakkoliv je rasismus problémem vážným, z hlediska sociologické konzistence je homofobie problémem alarmujícím.
