Mohou mít Hus, kališníci, srpnová okupace z osmašedesátého, Charta 77, císař Josef II. a Michail Gorbačov něco společného? Bezpochyby. Sice jen nepřímo a symbolicky, nicméně víc než se na první pohled zdá.

Kým vlastně Mistr Jan Hus byl, zkoumáno pohledem soudobého člověka se zkušeností s životem v totalitě? Nebojme se toho spojení: katolickým disidentem. Římská církev domácím protestantům, kteří svoji tradici odvozují od kostnického mučedníka, ráda připomíná, že Hus nebyl žádným evangelíkem, ale katolickým knězem se vším všudy. Má pravdu. Mistrovi z Husince nešlo o ustavení nové církve, ale o nápravu (reformu) té stávající. V zásadě se jednalo o to, aby církevní vrchnost respektovala křesťanské zásady stanovené v Písmu svatém. Zde nacházíme první paralelu vážící se k nedávné minulosti. Ani aktivisté Charty 77 neusilovali o likvidaci tzv. socialistického zřízení a obnovení kapitalismu (alespoň ne podle svých prohlášení), nýbrž o to, aby režim dodržoval mezinárodní závazky, k nimž se veřejně zavázal. Hus se s hrstkou věrných postavil proti tomu, co považoval za špatné špatné v tehdejší církvi, soudobým slovníkem řečeno v totalitě katolické, chartisté, jichž také nebylo mnoho, si počínali stejně ve vztahu k totalitě komunistické. Shodná byla i reakce mocných. Hus skončil na popravišti, mnozí chartisté v žaláři. Šikanování ze strany „úřadů“ bylo uplatněno tehdy (vyhlášení interdiktu), stejně jako po roce 1977, kdy se týkalo chartistických dokumentů i signatářů včetně jejich dětí a příbuzenstva. Rozdíl je snad jenom v tom, že Charta 77 zůstala uvnitř země osamocena, zatímco fenomén Hus vyústil v celonárodní reformní hnutí.

Také toto hnutí (husitství čili kališnictví) má svoji obdobu v moderních českých dějinách – Pražské jaro 1968. Kališníci se stejně jako „dubčekovci“ nechtěli odtrhnout od stávajícího systému (církve) a vytvořit jiný, ale vtisknout mu bibličtější (komunisté tomu svému podle vlastního vyjádření lidštější) tvář. Reakce byla v obou dějinných epochách stejná. Katolické církevní centrum reprezentované papežem vyslalo do Čech několik křížových výprav s cílem zlikvidovat „kacířskou“ kališnickou reformu. Stejně tak komunistické mocenské centrum personifikované partajním šéfem Brežněvem sáhlo po pěti a půl stoletích po vojenském „řešení“ československého „problému“. V obou případech byla proti myšlence postavena hrubá síla. Útočníci v 15. století ovšem úspěšní nebyli (zardousit české náboženské a národní emancipační úsilí a vrátit zemi do područí katolické církve se podařilo o 200 let později po Bílé hoře), nájezdníci ze srpna osmašedesátého bohužel svého cíle dosáhli a po částečném uvolnění komunistického jha nebylo záhy ani památky.

Jistou podobnost můžeme spatřovat také v tom, že předtím, než nad oběma totalitami zvítězila svoboda, zapsali se do jejich dějin v širším časovém rámci dva „osvícení absolutisté“, kteří umožnili, že podmínky života zůstaly po jejich politických rozhodnutí trvale snesitelnější. Na katolické straně to byl rakouský císař Josef II., za jehož panování začala být existence některých nekatolických církví u nás tolerována, v komunistické říši jistý náznak uvolnění přinesla éra kremelského vůdce Michaila Gorbačova.

A pak, že se historie neopakuje …

(Původní příspěvek pro Neviditelného psa.)

Stejskal.estranky.cz