Dnes, kdy se zemská populace přehoupla přes sedm miliard lidí, musíme začít uvažovat o tom, zda tolik lidí je planeta vůbec schopna uživit, a to s výhledem do budoucna a důrazem na udržitelnost takového stavu. Příznaky neudržitelnosti jsou přitom vidět kolem dokola. Ve vyčerpanosti zdrojů moře, ale i ve vyčerpanosti zemědělské půdy, kde je tato vyčerpanost zakrývána chemicky a pomocí umělých hnojiv. Ta však mají svou specifičnost, kterou nelze natahovat do nekonečna, a nejsou nevyčerpatelné ani zdroje, z nichž se hnojiva vyrábí. Ubývá divočiny, lesů a volné přírody, která se dnes vyskytuje už jen na odlehlých a neúrodných místech nebo v národních parcích. A lidí neustále přibývá…

Divoká příroda je při tom stejně důležitá k našemu přežití jako obdělané lány pole. Nejen k zachování ještě neobjevených látek v rostlinách, které mohou mít své využití ve farmaceutickém průmyslu, ale i v různosti rostlin, která může jednou sehrát svou roli ruku v ruce s genetikou. V minulosti divoká příroda mnohokrát zachránila lidstvo, když udeřila sopečná nebo i jiná katastrofa světového významu. Lidé přežili náhlé ochlazení zeměkoule a několikaletou neúrodu tím, že hnali svůj dobytek do divočiny, kde spásal suchou trávu, než se zase oteplilo a vše začalo růst. Kdyby se něco podobného přihodilo dnes, není až na výjimky kam jít.

Snížení populace by sice nevyřešilo všechno, ale zcela určitě by bylo ku prospěchu nejen nám, ale všemu živému na planetě. Někdy je zhoubná i přílišná úspěšnost. Třeba v medicíně, kde naši doktoři dokáží zachránit nejedno nedonošené děcko, ale do budoucna tak oslabují lidskou vitalitu. Prodlužování délky lidského života sice přínosem je, ale jeho nesmyslné prodlužování i v případech, kdy kvalita žití je skoro na nule, je plýtváním zdrojů. Nutno ovšem podotknout, že tak rychle, jak prodlužování života přispělo za poslední generaci k navýšení počtu obyvatelstva, tak rychle zase to navýšení opadne, až tato generace dosáhne svého zenitu za který již dál žít nemůže.

Přitom, a to musí být zdůrazněno, je vysoká populace pro nás i důležitá. Nejen z hlediska ekonomického (čím větší množství výrobků, tím lacinější jeho výroba), ale i z hlediska různorodosti populace a její resistence vůči chorobám a epidemiím. Jaká je však optimální výše lidské polulace na dané planetě, je diskutabilní. Největší překážkou lidstva k dohodě na určitém počtu populace je nejednotná kultura a různá náboženství. Dokud bude ve světě existovat značná část populace, která věří, že o vše se nakonec postará nějaká vyšší moc, nedá se nejen plánovat, ale ani moc dělat. Lidé, kteří se odmítnou podřídit populační politice z náboženských důvodů, totiž přinutí ty druhé, aby se rozmnožovali co nejvíce také - čistě z obranných důvodů. Národ nebo rasa, která odmítne tak jednat, se vydává na pospas těm, kteří nic (ohledně počtu lidí) neplánují.

Přitom všichni, ať už nábožensky založení nebo ne, zjišťujeme, že porodnost se zmenšuje se vzděláním. To znamená, že vzdělání v plánování rodiny hraje velikou roli, pokud se ovšem nejedná o vzdělání náboženské. Náboženští vzdělavatelé té které víry se většinou všichni shodují v tom, že ať je, jak je, je tak proto, že tomu chtěla vyšší moc, a odmítají své ovečky instruovat jinak. Tedy aby plánovaly rodinu ony a nikoli Bůh. Zajímavé na tom je, že stát na výuku v těcho školách značně přispívá, místo aby jim odpověděl, že se o ně jistě postará jejich uctívané božstvo.

Jinak by demografické vzdělávání populace a tím i regulace jejího počtu k všobecné prospěšnosti možné bylo. Omezit populační přírůstek by jistě šlo pomocí finančních privilegií nebo postihů. Řekněme odměňováním těch rodin, které by byly ochotny dodržet určitý počet dětí stanovený pro rodinu. Na druhou stranu ty, které by tento počet překročily, by musely platit penále… to by ovšem fungovalo jen v takové společnosti, která je nejen vzdělaná, ale i ukázněná. Však co dělat nebo jak postihnout rodinu, která se na všechny regule vykašle a rodí si vesele dál?

Bohužel, dnešní společnost doplácí na neposlušnost značné části populace díky dekádám prosazované politické korektnosti, v které levičoví odchovanci neprakticých idejí prosazovali názor, že lidé jsou dobří, poslušní a ochotní ke kompromisům, když se jim dá prostor, když je nikdo nevyužívá a ve všem jim vyhoví, pomůže... Pokud tací nejsou, pak je tím vinnen někdo jiný. Většinou stát, ale i (třeba) okolnosti. Zatímco se věřilo, že když změníme okolnosti, vyřešíme i problém, vyrostla nám pyšná generace praktických využivatelů systému, jimž je disciplína a ukázněnost neznámým pojmem. Za takových okolností se těžko dá očekávat že jen vzdělanost vyřeší populační problém.

Navíc jsme zjistili, že nejvíce se uskrovňují v rodiných přírustcích (pokud je vůbec mají!) právě ti nejchytřejší, nejvzdělanější a většinou sekulární. To dost značně může pozměnit složení obyvatelstva. Těch, které jejichž vzdělanost a inteligence předurčují k tomu aby byli lehce zaměstnatelní a výděleční, je čím dál méně. Na druhou stranu vzrůstá počet lidí, kteří jsou méně schopní v moderním světě obstát a uživit nejen sami sebe, ale bez pomoci i své rodiny.

Opět, dalo by se s tím něco dělat, ale chtělo by to politickou odvahu a nekorektnost. Dnes, kdy studenti platí velké poplatky na vysokých školách za vzdělání, by se třeba vyplatilo tyto poplatky odpustit všem studentkám, které úspěšně dokončí své vzdělání a budou mít do třiceti let dvě děti. Pokud budou mít tři, odpustil bych poplatky i otci vysokoškolákovi, který ukončil úspěšně své vzdělání a celé rodině dal navíc i přídavky na děti. Tím by se mohl pozvednout inteligenční koeficient celé společnosti. Místo toho náš systém uvaluje na chytré, ale nebohaté studenty finanční náklady studia, takže ti chytřeší mezi nimi se často ani nezajímají o plné využití svého talentu třeba ve vědě nebo v jiném technickém oboru a odcházejí do různých kurzů, v kterých získají nějaký titul, který jim dopomůže k místu a kariéře u státní byrokracie. Zde se dá nejen budovat kariéra, ale u těch méně ambiciózních i proflákat život za slušné peníze s jistotou nevyhoditelnosti.

Tím společnost nejen ubíjí talentované, ale zároveň povzbuzuje ty netalentované, aby se množili, protože její pomoc se zaměřuje především na ty, kteří mají děti, a to jakékoliv. S talentem i bez talentu. Čím víc, tím větší pomoc.

Chápu, že tohle je choulostivé téma, ale někdo už o tom mluvit, a to zcela otevřeně, musí. Byl bych rád, kdyby tento článek nejen rozpoutal debatu, ale přiměl ty, kteří mohou něco prosadit (politici?), aby mnou navrhované změny ohledně vysokoškoláků posoudili a třeba i vylepšili a zavedli. Přál bych si, aby do budoucna Česká republika našimi talentovanými nejen neplýtvala, ale přímo je vyzývala výhodami k rozmnožování. Pro méně talentované nevidím budoucnost nijak temně. I ti mohou být odměňováni výhodami, a to za to, že tolik dětí mít nebudou…

Domnívám se totiž, že budoucnost lidstva nezávisí na tom, kdo z nás bude vojensky a ekonomicky nejsilnější, ale jestli se dokážeme dostat do vesmíru a ten kolonizovat. K tomu nám nepomohou miliony vychovaných zabijáků v armádách světa, ale miliony chytrých, inteligentních a pracovitých vědců, kteří dokáží řešit problémy. Možná tento úkol vidím příliš optimisticky, protože v něj věřím, ale i kdybychom byli předurčeni jen k tomu, že vytvořime artificial inteligenci, která vývoj převezme a povede dál, snad i k té kolonizaci galaxie, pak jsme nikdo nežil nadarmo.