Od října minulého roku máme Letiště Václava Havla, je po něm pojmenováno několik ulic, ve Washingtonu je jeho památník, ve Štrasburku stojí jeho busta, další je v Litoměřicích a v Pelhřimově, V Kralupech nese jeho jméno škola, Jiří Sozanský uspořádal výstavu jeho kreseb v prosinci loňského roku ve Vojenském historickém muzeu, Jiří Suk a Martin C. Putna o něm vydali důležité knihy atd.

Počátky ikonizace Václava Havla najdeme ale už v undergroundu od konce sedmdesátých let minulého století, kdy se rodil jeho mýtus. Václav Havel se stal ústředním symbolem nezávislého ducha. Martin Jirous v roce 1981 napsal: "Sovětský svaz požírá nejlepší z nás,... ale ať nám nesežere Václava Havla," Jaroslav Hutka o něm zpíval písničku Havlíčku, Havle. Západ si toho díky emigrantům a některým politologům brzy všiml a protože se ve východním bloku moc nevyznal, zájmu o Václava Havla využil a ověnčil ho v posledních letech vládnoucí nenormality ve střední Evropě řadou významných cen: m.j. cenou Erasma Rotterdamského, Mírovou cenou německého knižního velkoobchodu, Cenou Svobody skandinávských deníků Politiken a Dakens Nyheter atd. Přiřadil ho k papeži Janu Pavlu II. a dělnickému vůdci Walesovi, a tím se snažil učinit náš prostor snadno srozumitelný pro starou Evropu.

Jenže tím živou postavu Václava Havla zkreslil podobně jako nadvláda dnešní mediality jen s tím rozdílem, že ikonizace ho líčila jako intelektuála-hrdinu, zatímco domácí bulvár se z něj snaží udělat šaška či nástroj cizí vůle. Za oběma posuny se skutečná, často rozporuplná, ale živá tvář Václava Havla, která, jak sám o sobě vždy tvrdil, byla plná paradoxů, zcela ztrácí a snad i proto on sám, chápal svůj osud "jako takový menší omyl dějin."

Symbolicky Havlovy paradoxy možná dobře charakterizuje jeho obraz v prvních dnech prezidentství: Oči a postoj hlavy hovoří o ctižádostivém a trochu ješitném malém muži, ale potící se dlaně, které si často otírá do kalhot svědčí o jeho vnitřní nejistotě. Jeho nejistota ale nebyla nejspíš dána vnitřní bezradností, ale neochotou uskutečňovat jiné sny než své vlastní, které jsou mnohem ambicióznější, a tím se lišil od všech současných politiků.

Václav Havel svými postoji naznačoval, že je možná nejvyšší čas prolomit vypočítatelnost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je větší než vypočítavé a vypočítatelné hrdinství. Kvůli budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu vyplatí, jestli má šanci zvítězit. To je jeho živý odkaz, ale ne obraz, na to bychom neměli zapomenout. Jinak, řečeno metaforicky, se z Havla stane totéž co z kultovní postavy Ježíše, kterého jedni považovali za náboženského podvodníka, ač ve skutečnosti nejspíš byl židovským vůdcem povstání proti Římanům v Jeruzalémě, které bylo potlačeno na Olivetské hoře, a ne apolitickým papírovým konstruktem, jak si ho vypodobnili křesťané.