„Odbočte vlevo a hned pak dorazíte do cíle cesty,“ říká příjemný ženský hlas. Parkuju na prvním volném místě u chodníku. Zvoní mi telefon. Volá kamarád. „Neruším? A kde jseš?“ ptá se. Odpovídám: „Jsem ...“, a pak se zarazím. Kde to vlastně jsem?

Vezu syna na basketbalový zápas. Je neděle, vstali jsme brzy ráno a byli dvě hodiny na cestě. Strčím do syna. „Kde to jsme?“ Vzhlédne od mobilu, na kterém hraje nějakou hru. Vypadá stejně překvapeně jako já. „V Poděbradech?“ řekne. Pak se zamyslí. „Nebo v Plzni?“

To mě rozčílí. „Vydrž chvilku,“ říkám kamarádovi do telefonu. Zatvářím se přísně. „Tak v Poděbradech, nebo v Plzni?“ Čtrnáctiletý syn udělá ublížený obličej. „Jak to mám vědět?“ Odpovídám: „Přece víš, s kým hrajete zápas.“

To je dobrý argument, ale syn přechází do protiútoku. „To snad ty bys měl spíš vědět, kam jsme dojeli, ne?“ To se lehce řekne. Pamatuju si jen, že jsem ráno naťukal adresu do navigace v autě. Vzpomínám si dokonce na jméno ulice. Ale zaboha si nemůžu vzpomenout, v kterém městě je.

Nakonec se mi to zčistajasna vybaví. „Jsme v Pardubicích,“ říkám ulehčeně kamarádovi. „Tak to tě nebudu rušit,“ říká a pokládá telefon.

„Jsme v Pardubicích!“ oznamuji synovi, který už strčil mobil do bundy a vystupuje z auta. „To slyším,“ oznámí mi a s taškou v ruce mizí v tělocvičně.

Zůstávám v lehkém šoku v autě. Je to důkaz toho, jak vlivem moderních technologií lehce zakrňují naše smysly. Třeba mobilní telefony. Do poloviny devadesátých let jsem si pamatoval většinu čísel, která jsem pravidelně používal. Dnes je mám všechna uložená v paměti mobilu, a to včetně dalších stovek čísel, která nepoužívám prakticky vůbec.

Stejné je to se satelitní navigací. Než jsem si ji koupil, měl jsem vždy celkem dobrý přehled o ujeté trase i průběhu cesty. Teď „odbočuji“, „držím se vpravo“ nebo se případně „otáčím, hned jak je to možné“. Ale často nemám nejmenší ponětí, kudy jedu.

A i daleko méně vnímám vše, co se děje mimo silnici. Brzdím, když přístroj na palubní desce zapíská, že projíždíme místem, kde se často měří rychlost. Ale když u silnice prodávají česrtvé jahody, musí mě na to upozornit spolujezdec. Svého času budil mezi diváky hrůzu Hitchkockův horor Ptáci. Ale někdy si říkám, že to nebylo nic proti tomu, než kdyby se teď proti nám spikly naše satelitní navigace. To bychom byli úplně v háji.

Pravidelný sloupek pro slovenský deník Sme
Převzato z blogu Extra se svolením autora.