V jednom ze svých předchozích článků jsem psal o poprasku, jaký na některých amerických vysokých školách vyvolal letáček se slovy „It is O. K. to be male“ (česky „Je v pořádku být mužem“). Vzápětí jsem byl zaskočen skutečností, že i v našem prostředí se najdou lidé, kteří takový letáček považují za „toxický“, jak se teď v Americe říká názorům, které (údajně) liberální prostředí vidí jako škodlivé.

Zamyslel jsem se tedy nad tím, jak na tom dnešní muži vlastně jsou. Nejsem první, kdo si všiml, že kladní mužští hrdinové jsou v podstatě nedostatkovým zbožím. Ne že by se v knihách a filmech nevyskytovali vůbec – vzpomeňme třeba na film Armageddon nebo Království nebeské. Mnohem častěji jsou ale muži líčeni jako přihlouplí, případně hrubiánští nekňubové. A zajímavé je, že se s tímto pohledem na muže setkáváme již několik desetiletí, a to i v prostředích diametrálně odlišných. Na jedné straně můžeme sledovat americké komedie, kde se to omezenými muži jen hemží, na druhé straně i v normalizačním Československu nacházíme podobné politováníhodné postavy. Nedávno jsem pouštěl vnoučatům film Metráček, natočený v roce 1972. Přesto se mi tento film v zásadě libí. Ovšem otec hlavní hrdinky (hraje ho skvělý Lubomír Lipský) utíká před zodpovědností a před nepříjemnými situacemi v rodině na blíže nespecifikované „schůze“. Podobně jako v amerických komediích, točených ve zcela odlišném prostředí, je prototypem muže, který není ochoten či schopen postavit se k problémům čelem.

Potíž je v tom, že tyto filmy do značné míry odrážejí skutečnost. Samozřejmě, je zde určitý tlak, aby byli muži líčeni jako ještě horší, než v průměru jsou. Tak si to mainstreamová liberální ideologie žádá. Podobný tlak se projevil i v jiné oblasti – v jinak moc pěkném filmu Titanic. Bohatí lidé v něm jsou líčeni jako podvraťáci, kteří sobecky myslí jen na sebe. Přitom existuje celá řada svědectví, že právě bohatí lidé se chovali gentlemansky a dávali přednost ženám a dětem. Jenže snažte se liberální mainstream přesvědčit, že i bohatí lidé mohou být šlechetní! S něčím takovým nepochodíte.

Faktem je, že muži na tom nejsou dobře. Vzhledem k tomu, že polovina manželství se rozvádí, a k tomu, že děti jsou mnohem častěji svěřovány matkám než otcům, je jen logické, že řada chlapců (a dívek!) vyrůstá bez funkčního otce. A kdo jiný by měl usilovat o to, aby se z chlapce stal muž, než právě otec! To, že se s každou další generací problém prohlubuje, je jen logické.

Nemyslím si, že jde o neřešitelný problém, i když neočekávám, že v brzké době nastane nějaký zásadní obrat. Jsem ale přesvědčen, že hluboce prožívané křesťanství se může stát velkou pomocí. Skutečné křesťanství – nikoli jeho vyšeptalá podoba – člověku nezastírá, že smysluplnou náplní našeho života nemůže být bezstarostnost a sobecké sebeuspokojování. Chceme-li prožít smysluplný život, budeme potřebovat ochotu k sebeoběti a patrně si budeme muset celou řadu věcí dobrovolně upřít.

Rozvod sám o sobě děti hluboce poznamenává, a to i v případě, že rodiče jsou relativně „rozumní“ a neštvou své potomky proti bývalému partnerovi. Pokud se nám nepodaří rozvodu zabránit, neznamená to, že jsme pro své děti přestali být otci – nebo matkami. Máme to samozřejmě těžší, ale přesto lze na vztahu s dětmi pracovat (s výjimkou těch tragických případů, kdy matka dosáhne toho, že otci je styk s dětmi zcela zakázán). Mnohdy jsem ale svědkem toho, že muž, který dostal „kopačky“, si do půl roku najde novou partnerku. Té musí věnovat hodně svého času, kterého se mu potom přirozeně nedostává pro vlastní děti. A hrozí, že až jeho děti vyrostou, zařídí se podle vzoru, který poznaly.

Jak jsem psal, je to otec, který by měl svého syna přivést k plnému mužství (a svou dceru k plnému ženství, ale to je na jiný článek). V různých společnostech tomu do jisté míry napomáhaly různé přechodové rituály. U nás takovým posledním přechodovým rituálem, bohužel v dobách komunismu značně upadlým, byla „vojenská prezenční služba“. Ta pochopitelně nemohla nahradit roli otce, ale na druhé straně otec, byť svou otcovskou roli plní sebelépe, nemůže nahradit přechodový rituál, který je záležitostí celé společnosti. V dávnějších dobách se říkávalo „vojna tě naučí“, nebo „vojna není kojná“. Kdyby společnost byla zdravější, mohla vojna sehrávat mnohem pozitivnější úlohu. To by ale o její smysluplnosti museli být přesvědčeni samotní velitelé, a tato podmínka většinou splněna nebyla (sloužil jsem v těžkých normalizačních letech 1972-74).

Pokud se člověk nenaučí odkládat slast, umět si něco odříci, srovnat si životní priority, být ochoten se obětovat, pak není na manželství – a na roli otce, případně matky – dostatečně připraven. Znovu opakuji: Není vše ztraceno, a pokud nás postihne katastrofa, snažme se zachránit, co se dá. Někdy děti osloví právě to, když vidí, že to jejich táta (nebo jejich máma) nevzdal(a).

Z dlouholeté pastýřské zkušenosti vím, že navenek to vypadá tak, že žena o svých problémech potřebuje mluvit, kdežto muž o svých problémech potřebuje mlčet. Je to však omyl. I muž o svých problémech potřebuje mluvit, jenže na to mnohdy není zvyklý a musí se k tomu přinutit. Nicméně stojí to za to.

Mě taková „schůzka mužů“ čeká za čtrnáct dní. Budeme mluvit o tom, co znamená být otcem.