V osmdesátých letech učila na naší základní škole v Dejvicích výtvarnou výchovu dnes již legendární učitelka, jinak akademická malířka, paní Jeníčková. Výtvarník David Černý dodnes v některých rozhovorech vzpomíná, jak ho, když ji rozčílil, zavírala do kabinetu. Učitelka Jeníčkové se nechala rozčílit celkem snadno a ten, kdo ji rozčiloval nejvíc, byl pak zavřen do kabinetu. V jedné třídě to byl David, v naší třídě jsem to byl já.

Byli jsme v páté, když učitelka Jeníčková na mou adresu říkala: "Vždycky jsem si myslela, že budu učit ještě v důchodovém věku, ale když si představím, že bych měla učit tebe, tak půjdu radši do penze." V šesté třídě jsme tak už měli učitelku mladší. Ta mě zavírala do kabinetu taky. V kabinetu byly různé busty, jednou jsem musel za trest kreslit Lenina. Za dveře mne posílaly učitelky i jiných předmětů. A nejenom mne. Potrestaný žák postál nějaký čas za dveřmi a většinou se ještě před koncem hodiny vrátil do třídy. Bývali jsme "po škole", nosili jsme domů hory poznámek. Zajímavé je, že většina trestů byla za vyrušování, odmlouvání, nemístné poznámky, málo však za rvačky, agresivitu. Ne, že by jsme se jako kluci nervali, určitě, ale jak už to, troufám si říct, po staletí mezi kluky bývá, tyto neshody jsme si vždycky vyřešili mezi sebou sami. Pravda je, že se tyto rvačky nikdy nezvrtly v hrůznou šikanu, jakou je možné vidět na některých videích pořízených samotnými žáky, kdy hned několik školáků kope do jednoho ležícího. A ani náhodou neexistovalo, aby nějaká skupinka grázlíků vydírala na někom peníze, popřípadě že by někdo nějak napadl učitele. Alespoň u nás v Dejvicích ne.

Současný ministr školství za Věci veřejné Josef Dobeš navrhuje, aby školy podepisovaly dobrovolnou "smlouvu s rodiči". Problém je, že učitelé dnes právě nemohou poslat děti ani za ty dveře. Je samozřejmě v pořádku, že učitelé svévolně nemohou děti držet ve škole po vyučování (tzv. po škole), zabavovat knihy (dnes spíše mobily) a vracet je až na konci školního roku, nebo děti vylučovat z kolektivu, jak bylo zvykem za Husáka. Proto ta smlouva, která by jasně určila postihy (zabavení mobilu během vyučovací hodiny, hodina po škole). To je v pořádku, na některých školách takové smlouvy už mají a rodiče je v hojné míře podepisují .

Pan ministr však také navrhuje: "Mohlo by tam také být, pokud je žák, svým chováním nezvladatelný, jaká alternativa by měla ve vyučování nastat, mohl by si například sednout s odborným poradcem nebo psychologem." Tady už vidím problém. Jednak, kde vezme pan ministr tolik psychologů, kteří budou mít dostatečnou kvalifikaci a nedají přednost raději kariéře v nějaké soukromé firmě? A především, budou disponovat dostatečnou autoritou? Není snad zásadním problémem našeho školství, že kvalitní lidé se zde dlouho neohřejí? Dokážu si představit, že třeba já, kdybych byl dnes dítě školou povinné, bych byl u takového psychologa tak třikrát týdně. Možná bych z něj měl časem stejnou srandu jako z většiny učitelek. A z čeho chce Josef Dobeš psychology platit? Zároveň totiž chystá náborové příspěvky pro začínající učitele a tvrdí, že pokud by se opatření na snížení státního deficitu dotkla platů učitelů, zváží Věci veřejné ve vládě při jednání o těchto škrtech právo veta.

Navíc by byl určitě problém i s tím, jak definovat, kdo je "nezvladatelný". Třeba již zmíněná legendární učitelka Jeníčková byla schopna vygenerovat tak pět nezvladatelných žáků za den a již krátce po poledni potřebovala psychologa sama. A to nebyla mezi učiteli na naší základní škole jediná. Je to dnes jiné? A co když jeden den budou všechny děti ve škole hodné? To pak bude psycholog sedět v kabinetu a brouzdat po internetu? Jakou pak vykáže činnost? Nebudou si chtít ti slabší učitelé ulehčit práci tím, že živější děti hned po zahájení hodiny pošlou k psychologovi? Ty pak budou ocejchované "No, ten je pořád u toho psychologa". Anebo je situace na dnešních školách opravdu tak odlišná od té z doby před dvaceti lety? Opravdu učitelé každý den, na všech školách, čelí nevybíravým útokům agresívních žáků? Rozhodně si nemyslím, že by toto školní opatření zabránilo té nejbrutálnější šikaně, která se stejně odehrává někde v parku po škole a s jakou nás konfrontují občas média. Navíc, když rodiče žáka zjistí, že má ve škole problém, obrátí se na psychologa z té školy nebo si najdou sami odborníka podle svého uvážení? Naštěstí se občas objevují i zprávy, jak děti z nějaké třídy vezmou mezi sebe romského chlapečka či holčičku z dětského domova, jinde zase pomáhají postiženému spolužákovi.

Pan ministr chce také zvýšit prestiž učitelského povolání ve společnosti. Mám to štěstí, že pár učitelů znám osobně. Vždycky, když je potkám, nadšeně vyprávějí, jak s dětmi ve škole nacvičují divadelní hru, vydávají časopis, natáčí film. No prostě tisíce věcí, které za našich školních let, alespoň na naší základce, tolik chyběly. Stačí se jen podívat na stránky nějaké školy.