Již poměrně dlouhou dobu se v novinách dovídáme o potenciální radarové základně v Čechách. Za tu dobu bylo uveřejněno tolik rozdílných názorů pro i proti, až by se mohlo zdát, že na toto téma psal už snad každý. Přesto se pokusím co nejsrozumitelněji prezentovat další z této dlouhé řady názorů.

Na začátku všeho byla jednoduchá otázka: „Mohla by na vašem území stát naše americká radarová základna?“ Jednoduchá je však jen z hlediska větné skladby, svou podstatou je rovna časované bombě, zvlášť pro tak malý stát jako je Česká republika. K Americe nebo k Rusku? Být či nebýt? V našem případě je tato otázka ještě složitější, protože nevíme, která země je být a která nebýt, a vybrat si přece musíme. Hledání kompromisu v tomto případě by byla čirá bláhovost. Nezávislost je totiž velmi drahé a nedostatkové zboží, které si může dovolit jen velmi bohatá a významná země. Ani k jednomu bohužel Česká republika ještě nedospěla. Jestli říkám, že nezávislost je nedosažitelná, tak přidání se k jedné ze stran není o tolik lehčí. Zkusme si tedy dosadit obě z možností do naší rovnice, třeba nám to pomůže dobrat se závěru.

V případě, že bychom postavili radar a přidali se na stranu přátelského strýčka Sama, Mickey Mouse a šťavnatého hamburgeru, Rusko splní svůj slib a namíří na naše území jaderné zbraně. Na druhou stranu však dáme veřejně najevo, že se nenecháme jen tak zastrašit demonstrací sil a že jsme se v revolučním roce 89 nezbavili jenom komunizmu, ale i statusu „ruská zóna vlivu“. Pokud bychom však radar odmítli, třeba pod falešnou záminkou nezávislosti nebo klidně věčného míru, dáváme tím jasně najevo, že se bojíme ruských hrozeb a jsme pořád ještě duševně součástí toho pověstného východního bloku. Zkráceně: buď se staneme přáteli USA, nebo otroky Ruska. První možnost je určitě statečnější a vlastně i příjemnější, ale o to rizikovější. Může však o sobě říct Česká republika, že je schopna zachovat se statečně? Samozřejmě, v Čechách jsou stateční lidé, ale najde Česká republika dost sil k tomu, aby hájila vlastní zájmy? Existuje vůbec z tohoto nekonečného kruhu cesta ven?

Vede a ne jedna, my jen můžeme doufat, že si naše země vybere znovu tu, kterou si dobrovolně vybrala už v roce 1989 a vlastně i 1918, cestu relativní svobody a demokracie. Cestu, kterou v tomto případě pro mne reprezentuje západní svět zastoupený USA.