Před patnácti měsíci se zdálo, že události v Paříži zasáhly celé lidstvo.

Nešlo však pouze o pochopitelné rozhořčení nad tím, že bylo zavražděno několik novinářů týdeníku Charlie Hebdo, ale bylo nám tvrzeno - a upřímně řečeno: radostně jsme to přijali -, že šlo o útok na jedno z universálních lidských práv, na svobodu vyjadřovat vlastní názor, která nezná žádné tabu. Nadšené davy na náměstí Place de la Republique zvedly nad hlavy propisky, pera a tužky, aby daly najevo, že teroristy porazíme svobodou vyjadřování, svobodou tisku, svobodou odvážné kritiky a satiry neznající rozdíl mezi zesměšněním Muhammada, Ježíše Krista, Jehovy nebo Obamy a Putina. A světoví politici, zejména ti, kteří se protlačili do první řady onoho několikametrového „pochodu ulicemi“ Paříže, jakoby tento trend jen podtrhovali. I u nás se kde kdo prohlašoval za Charlieho a „Je suis Charlie“ se stalo heslem oněch dní....

Kde je tomu konec? Po patnácti měsících tu máme poslance (zákonodárce!), kteří požadují prošetřit, zda odpůrci islámu nejsou „napojeni na Rusko“, požadující zakázat „proruské weby“ a kteří tak spíše než zastánce svobody připomínají onoho ministra obrany USA, o kterém se říkalo, že v padesátých letech prý tak podlehl vlastní propagandě, že s výkřikem „Rusové přicházejí“, vyskočil z okna Pentagonu. Máme zde rádoby politika stíhaného státním zástupcem proto, že na sociálních sítích uveřejnil blábol prý „hlásající nenávist“. A zejména tu máme zbrusu nový „bruselský“ zákon, podle kterého mají být trestáni ti, kteří „hanobí“ způsob života třídy, tedy určitého společenství lidí. A hned za našimi hranicemi máme stát, který se považuje za lídra Evropské unie, oprávněného kdekoho poučovat, a který dá souhlas se stíháním novináře Jana Böhmermanna proto, že básničkou „urazil“ tureckého presidenta.

Nepovažuji slova docenta Konvičky za chytrá, natož pak moudrá a považuji vysloveně za hloupé usilovat o „zákaz islámu“ (jako bychom u nás v Čechách a na Moravě neměli dostatek zkušeností se „zákazem“ církví, valdenskými počínaje a Jednotou bratrskou konče), ale táži se, o co méně jeho výroky pobuřují občany, než pobuřovaly karikatury kde koho – věřící i nevěřící, muslimy nebo křesťany – v Charlie Hebdo, jehož stránky byly před časem mnohými za výkladní skříň svobody slova pokládány? Oč jsou tato sdělení více odpudivá? A co si – jako dědici „Charlieho“ - počneme s tím, že podle nového „bruselského“ zákona - o kterém naše ministerstvo spravedlnosti soudí, že sice svobodu trochu omezuje, ale z dobrých důvodů – bude moci být i nadále v našem tisku publikováno, že náš president je „rusko-čínský šváb“, jak jsem se dočetl, ale napsat, že všichni presidenti jsou hlupáci, bude asi už za hranicí trestního práva? Třídu „presidentů“ totiž pomlouvat bude patrně zakázáno, asi stejně tak jako „třídu““ šmejdů, zneužívačů sociálních dávek, nemakačenků atd. atd.

Kde je ten pocit svobody vyjadřování bez jakýchkoliv tabu, který nám před časem v souvislosti s pařížskými událostmi vnucovali ti, kteří dnes starostlivě požadují zákazy „proruské propagandy“ a „pobuřujících“ výroků? A ti, kteří pohrdlivě odbývali ty, kteří už před časem upozorňovali na to, že svoboda Charlie Hebdo (týdeníku s podtitulem Journal irrésponsable, tedy Nezodpovědné noviny!) „není ani tak svobodou Voltaira a Rousseaua, ale spíše svobodou podle markýze de Sade, svobodou bohatých a silných, pro něž ostatní jsou jen opovrženíhodnými předměty“ (Franco Cardiny). A jakou „placku“ namísto „Je suis Charlie“ si dnes připnou na kabát ti, kteří ve jménu své pravdy nám opět budou kázat s přesvědčením o své morální nadřazenosti a s představou, že „jejich principy jsou jedině universální, zatímco principy ostatních jsou jen směšné formy pověrčivosti nebo fanatismu“ (F.C.). Formy xenofobie, rasismu a diskriminátorství, řekli bychom u nás....