Jako by se v poslední době roztrhl pytel se silně medializovanými případy vydávání českých dětí do ciziny, povětšinou jejich otcům. Titulky v novinách znějí třeba takto: „České soudy vracejí unesené děti zpět.“ Ale také takto: „Soudy bezohledně posílají děti do neznáma.“

Co je pravda a hlavně co je právo? Princip ochrany práv dítěte před únosy zjednodušeně říká: Dítě patří tam, kde běžně žilo. Z toho vyplývá zřejmá povinnost vracet děti do ciziny otcům, jejichž partnerky nebo manželky s dětmi uprchly nebo se s nimi vrátily zpět do Česka.

Jenže tak prosté to není. Stejná mezinárodní úmluva, naše právo i ústava říkají: Nevystavíš dítě strádání, ohrožení jeho života či zdraví. A pak je tu ještě třetí korektiv, kterým je princip vzájemnosti právního řádu.

Soudy celkem nereflektují na srdceryvné příběhy ani na často úmyslné zkreslování pravdy, ale také bohužel nereflektují na reálie „cílové“ země a na její sociální a zejména právní prostředí. Pokud například dojde k vydání do Španělska, Portugalska či Itálie, zajímá se soud o reálné možnosti uplatnění práv rodiče v těchto zemích? To, co se nám zdá samozřejmé, totiž za humny neplatí. Malý příklad: český soud odsoudil španělského otce k placení výživného na dítě jedné naší klientce. Se svými španělskými společníky mám nyní uzavřenou sázku o to, kdy konečně učiní španělské úřady první krok k zahájení vymáhání výživného, kdy se vůbec začnou o věc zajímat... Já jsem tipoval dva roky a dnes, po třech letech od rozsudku, se mi zdá, že jsem odhad svých společníků (čtyři roky) nedocenil.

Naše klientka může být šťastná, má peníze a dostatek pevných nervů, takže její dcera výživné nakonec dostane. Jak si však třeba v Portugalsku poradí bez advokáta a peněz matka, která musí být ze zákona (portugalského) u soudu (portugalského) zastoupena (portugalským) advokátem?

Český soud by měl tedy pečlivě zkoumat nejen to, kdo koho a kam unesl či odvezl, ale také to, co ho k tomu vedlo a jak v té které zemi funguje právní systém.

Případ Sáry Baraové má šťastný konec nejen proto, že matka měla schopného zástupce, ale také proto, že otec uznal, že na péči nestačí, a poslal dítě zpět mámě. Portugalský soud vlastně nic nesoudil, jen potvrdil přání obou rodičů.

Tento soudní příběh má však také figuru temnou, takřka zápornou. Tou je soudem určený opatrovník malé Sáry, tajemná instituce nazvaná Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí.

Musím konstatovat, že to je instituce vskutku kuriózní, placená z našich daní, která o své činnosti usilovně mlčí, a i moje osobní zkušenosti s ní jsou velmi sporné. K soudům zástupci tohoto úřadu normálně nejezdí, na dotazy rodičů v podstatě nereagují. Možná se hluboce mýlím, ale je to buď úřad, který českým občanům pomáhá, a pak by neměl zastupovat děti, ale jejich rodiče. Jinak totiž jednou pomáhá otci a jednou matce, nikdy ne dítěti (názorně to předvádí případ Sáry, kdy od úřadu po českém rozsudku matka chtěla, aby jí poskytl pomoc).

Anebo je tu jen kvůli nějakému dávno zapomenutému úřednímu rozhodnutí a leze do zelí celkem zaběhnutým odborům péče o děti u každého většího obecního úřadu. Pak je zhola zbytečný a mezinárodněprávní prvek je tak marginální agendou ve věcech péče o dítě, že neexistence úřadu by nikomu nevadila. Daleko lépe by jeho funkci mohly zastat tři specializované senáty, třeba při Obvodním soudu pro Prahu 1, které by rozhodovaly o věcech péče o dítě s mezinárodním prvkem. Myslím si, že tři soudci s mezinárodními zkušenostmi a vzděláním jsou rozhodně lacinější a smysluplnější pro celou společnost než výše zmíněný úřad.

Po vydání Sáry do Portugalska se projevil veřejně Nejvyšší soud, když potvrdil uvedenou bazální pravdu: zájmy dítěte jsou na prvním místě. Ale jak si toto rozhodnutí bere k srdci ďábelský Úřad mezinárodněprávní ochrany, to jsme se nedozvěděli. Prozatím byl dle mého názoru jen nástrojem naštvaného otce, který potrápil matku Sáry; bůhví jak je tomu v jiných případech. Ministr Nečas si vyžádal od jeho ředitele zprávu. Já bych si vyžádal jeho zrušení.

MfD, 16.2.2007

Autor je advokát