Kudy vedla bezvýchodná cesta od bankovního socialismu k socialistickému prodeji pohledávek

Málokomu nezazní známý epigram Karla Havlíčka Borovského o chození s pány na led, když slyší historku o Jiřině Kaplanové a jejích šesti spolupracovnících, kteří v Komerční bance údajně zkreslováním údajů oklamali představenstvo a zařídili Františku Chvalovskému stamilionové úvěry. Hrozí jí dvanáctiletý kriminál, zatímco její bývalí šéfové jsou zcela z obliga. Historka je to letitá, datovaná k závěru devadesátých let.

Státní zástupce má jistě hodně dokladů o tom, že zúčastnění opravdu trochu „upravili“ výkazy a vylepšili papírový image řeznického krále českého fotbalu Františka Chvalovského. Těžko však věřit, že v letech 1998 a 1999 byl mezi českými bankéři ještě někdo, kdo by neměl docela dobré informace o kondici Chvalovského firem. Obzvláště dobré informace by měl mít zejména tehdejší šéf Komerční banky Jan Kollert, který se ve fotbalovém prostředí pohyboval se značnou zkušeností.

Dnes už Kollertovi ani jiným nikdo nic nedokáže. Samozřejmě, že podklady, které dostali k rozhodování na stůl, byly cinknuté a samozřejmě nikdo nemůže dokázat, že ti lidé o Chvalovského děravých kšeftech věděli. Když Kollert Chvalovskému půjčil, tak je sice za hlupáka nezaměstnatelného v jakékoli rozumně řízené finanční instituci, ale to není trestné.

Není žádného důvodu domnívat se, že by jinak mohlo dopadnout i stejně letité soudní šetření osmimiliardového podvodu Baraka Alona. Na konci devadesátých let byly členové statutárních orgánů natolik vycvičení, že dobře věděli, jak mají vypadat podklady pro schválení úvěrů, který není už na první pohled příliš košer.

Ale na druhou stranu totéž věděla Jiřina Kaplanová, a jestliže přistoupila na tuto vnitrobankovní hru, v níž nasazovala kůži za své šéfy, musela vědět co dělá. V té době sice ještě nebylo zvykem zavírat finančníky na Ruzyň, ale už bylo jasné, že dříve, nebo později tento okamžik přijde.

Slzy před soudem to už dnes nespraví. Na tento případ se však lze dívat i jinou optikou.

Devadesátá léta byla obdobím neomezených možností v podnikání. Banky půjčovaly státním a polostátním podnikům bez obav, přestože na první pohled do rozvahy bylo jasné, že takový úvěr nemůže být nikdy splacen. Naopak čerstvě vylíhlí podnikatelé neměli v kapse ani korunu a potřebovali nutně úvěr, který byl standardními metodami nedostupný. A tak vznikly malé banky, které si půjčovaly od velkých a úvěrovaly malé soukromníky. Když zbankrotovaly, tak podnikatelé úvěry potřebovali dál. Zaskočili úředníci bank velkých, kteří za úplatek vylepšili bonitu klienta v žádosti o úvěr, tak jak bylo třeba. Ze státního krev neteče. Tenhle bankovní socialismus stál hodně peněz a Klausovy vlády a konkrétně premiér sám byl celkem právem kritizován za to, že se neodhodlal k privatizaci velkých bankovních domů. Dluhy neživotaschopných firem rostly do nebes a manažeři polostátních bank dělali z portfolia trhací kalendář. Když pak vešel Miloš Zeman hlavním vchodem do Strakovy akademie, nestačil se divit, co mu to visí na krku. Česká spořitelna byla zralá na bankrot, v IPB se děly věci, o jejichž pozadí nevěděl nikdo nic, a Komerční banka na tom byla tak zhruba o tři měsíce lépe. Měřeno obdobím, kdy se potenciální průšvih stane průšvihem skutečným.

Bankovní krizi bylo třeba řešit. Jako obvykle byly dvě možnosti. Ta správná a ta špatná. Se správnou přišel tehdejší ministr financí Ivo Svoboda. Ten najal odborníky, kteří přinesli koncept vycházející z úspěšné korejské zkušenosti. Korejci založili státní agenturu KAMCO, ta přišla do postižených bank ocenila špatné úvěry a za správnou a objektivní cenu je odkoupila.

Banky měly sice v tom okamžiku obrovskou ztrátu, tu však napravil korejský stát navýšením základního kapitálu. Místo padesáti procent akcií nemocných bank měla vláda najednou devadesát procent akcií bank zdravých. KAMCO prodávalo pohledávky dál za tržní cen a bylo v zisku. Obrovského zisku převyšujícího vynaložené investice pak stát dosáhl při opětovné privatizaci bank.

Jenže u nás se nakonec krize řešila nikoli podle návrhu odborníků, ale podle nápadů prodavače vysokozdvižných vozíků Miroslava Grégra. A podle toho dopadla. Stát prodělal čtvrt bilionu, minoritní akcionáři bank vydělali desítky miliard nezasloužených korun. ČKA začala obchodovat se špatně oceněnými pohledávkami, které se prodávaly vždy se slevou, jen nikdo nevěděl, zda je správně minus šedesát, nebo minus šedesát sedm procent.

Některé pohledávky Grégr dokonce rozhodl prodávat nikoli v tendru podle nejvyšší nabídky, ale podle tzv. podnikatelského záměru, prý aby zachránil pracovní místa. V stomiliardových objemech pak drobné odchylky od férové ceny jsou už o pěkných sumičkách. A příležitost dělá zloděje, byť zdaleka ne z každého.

Kruh od Jiřiny Kaplanové k Radce Kafkové se tak uzavřel.

Autor je zástupce šéfredaktora Eura