V normální zemi je normální, že vlastník pozemku vlastní také současně vše, co je nad ním (tedy na jeho povrchu), i pod ním. U nás to ale bohužel díky přístupu k vlastnictví v předlistopadovém období tak úplně neplatí, neboť stát stavěl na jakýchkoli pozemcích, které uznal za vhodné, celou řadu staveb, často prospěšných, ve veřejném zájmu. Problém je, že ani polistopadové období do dneška nedořešilo vlastnické vztahy v případech, kdy se veřejné stavby nacházejí na soukromých pozemcích.

To se ale od 1. ledna příštího roku změní, díky novele občanského zákona, podle které se stanou stavby, které nejsou pevně spojené s pozemkem, součástí pozemku. Na první pohled logické, z nenápadné formulace ale mohou vyplynout a také zcela jistě vyplynou naprosto neřešitelné problémy, které mohou zásadním způsobem zablokovat například veškerá opatření týkající se protipovodňové prevence. Součástí soukromých pozemků a tedy privátním vlastnictvím se totiž od ledna stávají veškeré sypané protipovodňové hráze, upravená koryta vodních toků, náhony, studny, vrty, požární nádrže (pokud nejsou betonové), obecní rybníky a dokonce i přehradní vodní nádrže. Změna se naopak netýká vlastních betonových přehrad a takzvaných inženýrských sítí.

To ovšem v praxi znamená, že vlastník pozemku, na kterém se tyto vodní stavby nacházejí, dostává zákonnou povinnost se o ně starat, a například po povodních opravovat zmiňované sypané hráze či zpevňovat a udržovat koryta vodních toků. Třeba hráz Lipno, která je částečně sypaná – i když zrovna tam vlastnické vztahy vypořádanou jsou. Tak či tak třeba jen na opravy koryt vodních toků, které jsou na soukromých pozemcích, nemají drobní vlastníci pozemků peníze. Nehledě na to, že řada vodních staveb leží na soukromých pozemcích několika, nebo dokonce několika desítek vlastníků, kteří se s největší pravděpodobností, jak je v Česku zvykem, mezi sebou o nějakém společném postupu těžko dohodnou.

V současné době opravují, rekonstruují, případně staví nové vodní stavby správci vodních toků, což jsou především státní podniky Povodí a státní podnik Lesy České republiky (LČR). Zejména správci vodních toků již také v reakci na novelu zákona uvedli, že jsou připraveni se o vodní stavby starat dál. Problém ovšem je, že jim to nový právní stav neumožní. Stát totiž nemůže investovat do privátního majetku, neboť by tím porušoval zákonné podmínky využití státních peněz. Od prvního ledna tak nastane v případě desítek tisíců drobných a větších vodních staveb problém s jejich údržbou, neboť vlastníci pozemků na to nebudou mít finanční zdroje a stát nebude mít zákonné oprávnění tak činit.

Rozsah možných problémů je přitom obrovský. Podle kvalifikovaných odhadů leží z větší či menší části na soukromých pozemcích 70 až 80 procent menších či větších vodních děl, což při velmi roztříštěném vlastnictví pozemků v ČR může zasáhnout až půl milionu lidí. Na problém se nedávno snažil na setkání s novináři pořádaném Sdružením oboru vodovodů a kanalizací ČR (problém se totiž může týkat i zdrojů pitné vody) generální ředitel Povodí Vltavy Petr Kubala, bohužel bez jakéhokoli mediálního efektu.

Ilustrativní je také přístup státních úředníků a legislativců. Ještě v průběhu diskusí ohledně novely zákon a zpracovalo ministerstvo zemědělství k režimu vodních staveb na privátních pozemcích pozměňovací návrh, ten byl ale smeten se stolu. Kompetenčně příslušný náměstek ministra financí považuje problém za marginální. Ministerstvo zemědělství možné problémy připouští, ale nevnímá situaci jako plošný problém. Několik málo novinářů, kteří o tématu alespoň vědí, tvrdí, že s novým rokem se nijak nezmění současný stav, neboť vycházejí z naprosto mylného předpokladu, že popisovaný stav platí již v současnosti. To ale není pravda, účinnost občanského zákona a doprovodných opatření je stanovena od 1.1. 2014.

Úderem nového roku tak reálně nastane situace, kdy stát ztratí možnost opravovat a investovat stavby protipovodňové prevence, pakliže budou zasahovat na soukromé pozemky, a pakliže nepůjde o betonové hráze, kterých se novelizované opatření netýká. Naproti tomu majitelé pozemků nebudou mít na takové akce peníze. Výsledkem bude, že nikdo nebude dělat nic, a bude-li, bude porušovat naše zákony.

Je přitom zřejmé, že tento, byť zásadní problém, by neměl být důvodem o odkladu působnosti občanského zákona. Jeho přednosti totiž výrazně převažují možná negativa, k nimž by došlo, kdyby se účinnost zákona odložila. Na druhou stranu je zřejmé, že ze dne na den nelze v praxi začlenit okamžitě vodní stavby veřejného zájmu do vlastnictví vlastníků příslušných pozemků. Řešení přitom existuje – například drobnou a rychlou novelou vodního zákona, která dočasně vyjme vodní stavby z působnosti občanského zákona do doby, než se problém vyřeší. Zdá se ale, že to nikdo nechce udělat.