aneb Klidné bydlení v čudu

Otázkou v titulku nemá být naznačeno, že podnikatel Bakala přenesl svůj, již proslulý, byznys do pražské Písnice, ale to, že problém obecně zvaný „Bakalovy byty“ se nám objevuje už i v hlavním městě. Byty v Písnici, které dříve jako podnikové patřily státnímu podniku a ve kterých už dávno zaměstnanci tohoto podniku nebydlí, zůstaly po jeho privatizaci ve vlastnictví akciové společnosti ČEZ, podobně jako tomu bylo dříve u Bakalových OKD. Zatímco při privatizaci OKD vláda alespoň projevila jakousi starost o osud nájemců těchto bytů stanovením podmínky příštího prodeje jejich nájemcům (byť to bylo nevymahatelné v případě prodeje celých domů – jak se nakonec stalo), u ČEZ žádná podobná podmínka stanovena není. A tak za situace, kdy se nyní ČEZ rozhodl prodat nikoliv pouze byty nebo jednotlivé domy, ale kompletně celé sídliště soukromému podnikateli, není divu, že se obyvatelé obávají o své bydlení, protestují a chtějí, aby byty byly prodány za přijatelnou cenu jim.

Ve věci se ale střetává tolik práv a zájmů, že dobrati se spravedlnosti (pokud o ni vůbec někomu jde) je obtížné, ne-li vyloučené. Nájemci bytů samozřejmě nemají podle platných zákonů žádné předkupní právo. Je to (zdánlivě) logické: prodejem domu, natož sídliště není jejich nájem nikterak dotčen, platné nájemní smlouvy zavazují i každého budoucího vlastníka. A ČEZ argumentuje podle práva tím, že musí prodat majetek za nejvyšší možnou cenu, neboť jinak hrozí poškození akcionářů a následné žaloby. To vše je jistě pravda.

Sociální právo na bydlení

Ale můžeme se ptát: podle jaké právní legitimity vlastní byty, které nejsou jen zbožím, ale i domovem jiných občanů než jejich zaměstnanců, společnost zabývající se těžbou uhlí nebo, jako v našem případě, výrobou a distribucí elektrické energie? A to jen proto, že se tento bytový fond dostal do jejich majetku privatizačním útěkem před právníky, který v devadesátých letech neumožnil převádět – jak bylo navrhováno – podnikové byty na obce? Je takový majetek takové společnosti majetkem, který musí za všech okolností vyprodukovat nejvyšší zisk pro akcionáře? Zejména je-li tímto akcionářem, který by byl prodejem bytů nájemcům poškozen, stát, a to dokonce akcionářem většinovým? Ten stát, jemuž respekt k sociálnímu právu na bydlení ukládají nejen mnohé mezinárodní smlouvy?

Obyvatelům písnického sídliště jistě aktuálně nehrozí třeba extrémní zvyšování nájmů, neboť zákon je umožňuje zvyšovat jen jednou za dva roky a jen na výši, která je v místě obvyklá. Ale jistě jim hrozí to, co je obsaženo v odpovědi na otázku, proč soukromý podnikatel vlastně takové sídliště kupuje. Aby pečoval o klidný život obyvatel? Nebo aby dosavadní zeleň na nezastavěných parcelách, umožňující zde příjemné bydlení, proměnil na komerční, patrně stavební, pozemky? Nebo aby alespoň část sídliště přeměnil na luxusní rezidence mající s bydlením obyčejných lidí jen málo společného? A zbytek sídliště přeměnil třeba na golfové hřiště? Kdo ví?

Je ztráta pohody a perspektivy klidného života a bydlení tisíců lidí tak zanedbatelným artiklem, na který se většinový akcionář, a tedy vlastník, nemusí ohlížet jen proto, že se nedá poměřit ziskem? Lidé jsou si rovni, ale zájmy nikoliv. A stát (nemluvě o ČSSD!) má zde, když už se to nepovedlo na Ostravsku, jedinečnou příležitost ukázat třeba to, že mu jde i o dobrý život občanů, i když to nejsou akcionáři.

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

LN, 1.11.2016