Nemohu si pomoci, ale musím mít za dáno, že tento článek tak široce věnovaný jedinému člověku, je dán snahou skrývat za malé pravdy velké lži a pravděpodobně i neznalost.

V anamnéze zahrnující otce i strýce Jiřího Komorouse ovšem chybí dědeček, četník. Zajisté „střílel do dělníků“, což asi není dnes tak důležité jako realita jakési rodinné tradice. Dědeček byl ostatně z SNB vyakčněn pro své reakční názory, jenže to by nezapadalo do snahy spláchnout šéfa naší úspěšně pracující protidrogové služby. Mimochodem vysoce oceňované i v zahraničí. Pokud jde o tatínka, náčelníka služebny SNB v Praze 10, tak o tom zas náhodou vím, že byl „nahrazen“ kádrově vhodnějším podplukovníkem Vavříkem. Tento podplukovník byl mým vyšetřovatelem (causa Tigrid, Beneš, Zámečník) a záznam jsem nalezl v jeho spisu.

Neznalost pak projevuje se v tvrzení, že po kursu roční „špionské školy“ je absolvent připraven na „vysazení v zahraničí“, čemuž měl u Jiřího Komorouse zabránit jen listopad 1989. Podobné školy mají všechny policie i armády na světě. Já pracoval v té americké dvacet let. Po ročním školení je absolvent schopen cosi přeložit, do jisté míry tlumočit a učinit o tom záznam. Americký námořní pěšák pak sloužit jako stráž vyslanectví v cílové zemi. Vyškolení zpravodajce trvá nejméně čtyři léta a „ztrátovost“ studentů je kolem 97%. Tj. ze stovky zálohových studentů (a Jiří Komorous byl právě jen v záloze) dojde k nasazení u tří! Představy autorky článku o této práci jsou na mou věru dojemné.

Pokud jde o titulek o ruské okupaci, dovolím si doplnit o svoji zkušenost ze slévárny Danly Machine Corporation, kdež jsem jakousi mašinu dodávanou do SSSR ozdobil nápisem: Russians Get Out of Czechoslovakia. Příštího rána byl jsem povolán k majiteli a čekal vyhazov, ale majitel (ruský žid z Oděsy) mne jen napomenul, že nemám psát Rusové, ale Sověti. Myslím, že by to mělo platit i pro MF Dnes.

Nu a máme zde ten Komorousův souhlas s „internacionální pomocí“. Podobné prohlášení dávali k disposici, pokud vím, žadatelé o jakékoli studium. Jistě ho musila podepsat i dnešní předsedkyně Konfederace politických vězňů doktorka Kavalírová, neb bez něj by jen obtížně mohla setrvat ve svém zaměstnání na centrálním ministerstvu. Nemluvě o tom, že když ji roku 1959 podmíněně propouštěli z výkonu trestu, jen těžko vykládala cosi jiného než ilustraci svého kladného vztahu k našemu státnímu a společenskému zřízení.

Zůstáváme tedy u toho, že „kdosi“ okopíroval jeho dvacet let starý dopis z jeho osobního svazku ministerstva vnitra. Jaképak asi byly zámysly tohoto „kdosi“? Kdo je onen „kdosi“, kdo má přístup do archivu a volně si tam dělá kopie? A není zájem „kohosi“ v osobě doktora Komorouse zneschopnit a vrhnout pochybnosti na jedinou součást naší policie, jíž se vyhnuly maléry? Komu to vadí? Droga podlomila civilisace předkolumbovské Ameriky a je toho schopná i u civilisace naší. Té jediné, v níž chceme a umíme žít. A tomu má podle mne sloužit i toto barnumské vyprávění o doktoru Komorousovi. Z 900 estébáků kdysi sloužících u StB a dosud sloužících, byla vybrána osoba, která u StB nikdy nesloužila. A přičten jí význam na úrovni expředsedy vlády Tošovského.