Luboš Zálom se ptá, zda je třeba zakázat kalendář s Hitlerem. A v článku vyjadřuje názor, že nikoli (pokud jsem ho správně pochopil). Svoboda nade vše, dalo by se říci.

Je to komplikované téma, i když se zdá být jednoznačné. Ano, i ne. Do jisté míry panu Zálomovi rozumím. Na druhou stranu ale musím říci, že ti, kdo mají s kalendářem problém (jako třeba já), nejsou o nic menšími vyznavači svobody než on. Lišíme se asi v míře svobody. Ve smyslu „velikosti hřiště“.

Řečeno zjednodušeně, svoboda pohybu neznamená, že se mohu na pláži volně procházet lidem po hrudnících či skákat jim po zádech. Tomu přece rozumíme: svoboda a odpovědnost jsou dvě strany jedné mince. Z čehož plyne, že nejen hokejové kluziště, ale i svoboda musí mít své mantinely.

Když nakladatel Michal Zítko začátkem tisíciletí vydal český překlad Mein Kampfu a dostal se do soukolí justice, zastal jsem se ho. Z jednoduchého důvodu. Abych se osobně přesvědčil, v čem konkrétně je Hitlerova kniha zrůdná, musím mít možnost si ji přečíst (v tomto případě v češtině). A abych si ji mohl přečíst, musí ji někdo vydat a já si ji musím koupit. Jiná cesta není. Zítko ji přece nebude rozdávat zadarmo, to nedává smysl.

Stejně tak zásadně odmítám, že knihu si mohou přečíst pouze vyvolení (např. soudní znalci, politologové a jim podobní), ti mi pak řeknou, že kniha je zrůdná – a já jim to pak budu muset uvěřit.

Takto to ve svobodné společnosti rovných a svéprávných dospělých lidí fungovat nemůže, ba nesmí.

Jinými slovy, Mein Kampf je dobový dokument, který by všichni, kdo chtějí ztrácet čas Hitlerovými bludy, měli mít možnost si přečíst. Samotné vlastnictví či studium tohoto škváru nepovažuji za propagaci nacismu; knihu může mít i přesvědčený antinacista.

Osobní slovo:Co je Hitlerovo „dílo“ zač, jsem věděl už dávno před tím, než je Zítko vydal, nepotřeboval jsem si je tedy kupovat. Jde mi ovšem o to, že kdybych chtěl, měl bych mít možnost si ho pořídit.

Obávám se ale, že v případě kalendáře s nacistickými zrůdami jde o něco trochu jiného. Je sice možné namítnout, že na samotném prodeji nože také není nic špatného; špatné je, když ho pak někdo umístí mezi moje žebra. Tady je ale rozdíl: zatímco nůž na pultech železářství sám o sobě záporný potenciál nemá, kalendář s Hitlerem a spol. v nabídce Našeho vojska už ano. On je „od počátku do konce“ špatný. Neboť od počátku je součástí veřejného prostoru: eshop Našeho vojska je svým způsobem veřejný prostor. Jaký je rozdíl mezi jeho prezentací na stránkách internetového obchodu a tím, když si ho pověsí – jak v diskusi pod Zálomovým článkem správně argumentuje Radek Polický – třeba lékař v ordinaci nebo úředník v kanceláři?

Není právě takováto situace srovnatelná s onou svobodou pohybu po hrudnících a zádech opalujících se turistů? Není právě toto okamžik, kdy je nutné, řečeno sportovně, odpískat aut?

Jsem si samozřejmě vědom obrovského dilematu: zakázat až vyvěšování kalendáře s nacistickými zločinci na veřejných místech (a povolit prodej), nebo zakázat už samotný prodej (a tím vyvěšování kalendáře preventivně znemožnit).

Netvrdím, že mám patent na správnou odpověď. Jen mi cosi říká, že když je možné klasifikovat pověšení tohoto kalendáře třeba v kanceláři referentky na Úřadu práce jako propagaci nacismu, pak je možné použit stejnou klasifikaci, i když „visí“ na webu Našeho vojska.

Nebo se mýlím?