Pan Vítězslav Kremlík se pěkně zčerstva pustil do Václava Havla a vytýká mu, že za svým "pravdoláskařstvím" vlastně skrývá nacistické sklony. Důvodem jeho tvrzení má být to, že oceňoval Martina Heideggera coby jednoho z nejvýznamnějších filosofů moderní doby.

Východiskem jsou dva následující články pana Vítězslava Kremlíka, Havlův vzor byl nacistický filosof Heidegger a Havel a Heidegger.

Jde o to, že Martin Heidegger vstoupil do NSDAP hned po uchopení moci Adolfem Hitlerem a že byl v počátcích dokonce poměrně dost aktivním činovníkem: stal se rektorem university ve Freiburgu a podílel se na arizaci akademické obce. Tato fakta má podle všeho pan Vítězslav Kremlík s několika výjimkami (například nacismus a fašismus totéž není a nelze obojí zaměňovat, překladatelem Sein und Zeit Jan Patočka nebyl) a na to, že má znalosti vesměs google rázu, dost pečlivě zpracovaná. Připomněl bych mu jen, že vycházet z naučných slovníků (polymatheia) nikoho moudrosti (nous) nenaučí.

Potíž tkví v tom, že historik by měl rozumět zejména historickým souvislostem, přičemž to pan Vítězslav Kremlík zdaleka nedělá. Místo toho vyslovuje velmi zobecňující (zobecňování bez kritického vymezení je známkou primitivního myšlení či prostě hlouposti) tvrzení a tato nemá argumentačně vůbec podepřené. Zejména jde o to, že hází do jednoho pytle jmenovaného filosofa a Václava Havla na základě toho, že Václav Havel se kdesi vyjádřil o onom mysliteli pochvalně (předpokládá mimo jiné, že českým nacistům by něco takového nemohlo projít, ovšem mýlí se - kdyby totiž některý z nich začal důkladně studoval dílo Martina Heideggera a nechal se jím ovlivnit, docela určitě by mu to bylo ku prospěchu a i zběžně vzdělaný filosof by ho musel ocenit).

Podotkl bych předem, že jsem dalek toho, abych se nacistické selhání Martina Heideggera snažil hájit. Dělám dokonce naopak to, že kdykoliv něco od Martina Heideggera čtu, vždycky se snažím najít kořeny jeho pochybení v jeho díle (jsou tam a já jen čekám na to, až budu mít čas je sepsat do článku). Avšak vtip tkví v tom, že ty jeho knihy má cenu číst a že mohou být dokonce velmi přínosné: přinášejí totiž naprosto geniální proniknutí k některým základním otázkám lidského života a dokonce i jeho interpretace například Immanuela Kanta či Friedricha Nietzcheho odkrývající některá jejich skrytá zákoutí nemají v moderní filosofii obdoby. Vyjadřovat se o něm coby "svini" ani Karla Poppera nectí, ačkoliv zrovna u Karla Poppera je něco takového ještě zčásti pochopitelné (obávám se, že u Vítězslava Kremlíka již méně).

Já sám se nicméně držím sokratovského východiska a maximy spočívající v tom, že filosof má žít to, co myslí a učí (přesně z toho důvodu právě Martina Heideggera čtu). Avšak potíž tkví v tom, že zcela bezúhonným není vposledu nikdo, takže s takovým předpokladem by se filosofie nedala studovat vůbec.

Odmítl by pan Vítězslav Kremlík například čtení Arthura Schopenhauera jen kvůli tomu, že údajně bil svou služku? Či Jeana Paula Sartera pro jeho sympatie ke komunistickému hnutí? Je snad Soren Kierkegaard bez užitku pro ateistu jen díky tomu, že byl vroucně věřící? A co tak zavrhnout Aristotela pro jeho pohrdání otroky a ženami? Či Platóna pro jeho doporučení odnímat děti rodičům a vychovávat je společně? René Descartes měl provádět výpočty pro francouzskou armádu bojující za Třicetileté války snad i proti českým zemím - máme ho snad kvůli tomu přestat číst a máme se přestat učit se od něj myslet? Co uděláme s vášnivým nacistou a zároveň zakladatelem etologie (Nobelova cena) Konrádem Lorenzem?

Zdá se, že by panu Vítězslavu Kremlíkovi docela prospělo trochu se některými mysliteli hlouběji zabývat, naučit se kriticky rozlišovat v jejich dílech zrno od plev a vytěžit z nich něco: hlavně to důsledné kritické uvažování.

Uvažovat lze kriticky podle amerického filosofa Richarda Paula ve dvou rovinách. Ta nižší je kritická k ostatním. Dodávám k tomu, že takto se vydovádějí chlapi v hospodách tím, že na ostatních nenechají nitku suchou. Hlavně po několika pivech. V psychiatrii je pro takové jednání vyčleněno jméno 'kverulant'; 'kverulantů' máme u nás spoustu, kdežto těch, kteří by byli schopni kritiky vyšší spočívající v kritice též vlastních nápadů, názorů a přesvědčení je poskrovnu. Ovšem právě to je základem filosofie a filosofie si od tohoto přístupu odvozuje přímo i své jméno. Snad by se pan Vítězslav Kremlík ještě nechal trochu poučit.

Rozhodně z toho, že někdo čte a případně i ctí jistého filosofa po odborné stránce, nelze dělat závěry toho rázu, že by pak dělal automaticky totéž. Něco takového tvrdit je povýtce směšné. Jenže pan Vítězslav Kremlík to dělá. Místo toho, aby coby intelektuál pečlivě rozlišoval, směšuje všechno dohromady.

Nicméně vrátil bych se ještě k tomu ostouzenému Martinu Heideggerovi - Heidegger měl mimořádné tvůrčí nadání a tím, že ho vyztužil prvotřídním vzděláním (mimochodem Edmund Husserl byl jedním z jeho hlavních učitelů a ten ho naopak pokládal za svého hlavního následovníka), dospěl k jedinečnému a velmi rozsáhlému dílu.

Jeho význam dokládá mimo jiné například jeho přátelství s vynikajícími mysliteli rázu Karla Jasperse, Rudofla Bultmanna, Ludwiga Binswangera a mnoha dalších. Ba i jeho žačka Hannah Arendt k němu zahořela láskou a tu nedokázal zcela utlumit ani nacistický lapsus jmenovaného. Avšak kromě ní měl ještě dlouhou řadu žáků dalších, mezi nimiž mohu vypíchnout například Hanse Georga Gadamera, Wilhelma Weischedela, Eugena Finka či jednoho z nejvýznamnějších českých filosofů Jana Patočku (Patočka byl ostatně tím, kdo myšlenky jmenovaného Václavu Havlovi zprostředkoval). Koneckonců i můj učitel filosofie Ladislav Hejdánek se svou výrazně antitotalitní povahou odedávna tvrdí, že Martin Heidegger je nejvýznamnější filosof dvacátého věku.

Ještě pár slov k tomu, že Václav Havel měl kritickou připomínku k demokracii; demokracii na základě vlastní zkušenosti velmi jednoznačně odsoudili Platón i Aristotelés a je třeba se ptát: chce snad pan Vítězslav Kremlík oba myslitele zavrhnout? Obávám se, že on prostě raději nečte filosofy žádné.

V této souvislosti bych se chtěl ještě dotknout některých vět pana Vítězslava Kremelíka prokazujících jeho velmi zvláštní pochopení logických vztahů. Například:

"Naději vkládal do Německa, které podle něj je nejvíce spirituální ze všech národů. Nutno uznat, že v tom měl pravdu. I dnes jde Německo v čele světového zeleného hnutí. Právě tam vznikla první silná Strana zelených."

Avšak naprosto uhrančivá zkratkovitost myšlení pana Vítězslava Kremlíka vychází najevo v závěru jeho článku z 19. března tohoto roku. Poněvadž jde o nenapodobitelný rhapsodický výlev, přepisuji doslova:

"Jak se do těchto názorových kruhů dostal Havel? Mladík s kafkovskou přezdívkou Chrobák přece psal absurdní dramata (Théâtre de l'Absurde). Naučný slovník praví, že tento divadelní žánr je odnoží existencialistické filosofie, jejímž představitelem je … právě Heidegger. Navíc Heideggera a jeho žáky publikoval v 60.letech i literární časopis 'Tvář', kde byl Havel redaktorem. Než byl časopis režimem zakázán. Pro naše umělce unuděné socialistickým realismem musel být Heidegger cosi jako zakázané ovoce 'ze Západu'. Jenže to ovoce bylo otrávené. Fascinující je, že po válce nikomu nevadilo, z jakých politických postojů vyplývá Heideggerova filosofie o vyprázdněnosti 'bytí' ve svobodné společnosti. Kolaborant sice po válce dostal zákaz přednášet, ale po pár letech byl omilostněn. Nějakým nedopatřením se z něj stal módní salónní filosof. Zvláště francouzští existencialisté jako Sartre z něj byli na větvi. Když chtěl být nějaký kavárenský intelektál 'in', musel heideggerovsky plivat na civilizaci. Paul Johnson takovým mudrlantům říká 'nepřátelé společnosti'. Různí Havlové lehkomyslně přebírají čísi myšlenky, aniž by znali jejich původ. Nezajímá je, že tato filosofie už jednou vedla k podpoře autoritářských režimů. A vstupují po druhé do téže řeky. V roce 1976 nihilista Heidegger zemřel jako uctívaný velikán filosofie. Mezitím stihl vyplodit 70 svazků svých sebraných spisů (Gesamtausgabe). Pokud rádi čtete o 'bytí jsoucna', je to jasná volba. I tehdy vypukly hotové orgie patolízalství, kdy všichni na zesnulého velikána pěli ódy."

Takový způsob uvažování je konsternující a komentovat ho již ani nelze.

Podle pana Vítězslava Kremlíka je pak

"radikalizace tzv. pravdoláskařů v době presidentských voleb 2013"

dokonce známkou toho, že se do módy vrací

"hnědé košile".

To už je ale hodně silná káva. Měl bych naopak obavy z toho, že právě vyjádření pana Vítězslava Kremlíka či jemu podobných radikalizují společnost a hrozí vystupňováním napětí - ostatně kde bychom našli vyjádření pana Vítězslava Kremlíka k postojům a projevům pána Ladislava Bátory, Tomáše Vandase, Petry Edelmannové či hrozbám neonacismu u nás obecně. Jeho nynější starost o to, že zesnulý Václav Havel by mohl svým dávným oceněním Martina Heideggera rozdmýchat nacismus u nás, je vskutku dojemná. Dokládá to, že v české společnosti se schopnosti přesně myslet daří jen velmi špatně.

Převzato z blogu autora