25.9.2021 | Svátek má Zlata


POLEMIKA: K diskusi o vítězství

12.6.2020

LN z 30. května t. r. přinesly zásadní článek bývalého prezidenta Václava Klause a jeho bývalého kancléře Jiřího Weigla Kdo vlastně vyhrál světovou válku?. Článek protestuje proti „jistým vlivným silám dnešního světa“, které nejsou s výsledky této války „smířeny“. Těmto „silám“ jde podle autorů článku o vylíčení konce války „nikoli jako vítězství Rusů a Američanů nad Němci, ale coby počátek nové okupace, tentokrát ruské“.

Pokud jsem dobře četl, autoři tyto „vlivné síly“ blíže nespecifikují. Přiznám se, že by mě zajímalo, koho tím mají autoři článku na mysli. Tyto síly rozpoutaly „kampaň“, to je prý „evidentní“. Možná nejsem natolik sečtělý jako autoři, takže mně se to jako evidentní nejeví. Nicméně diskusi k 75. výročí konce války jsem sledoval, a protože se nemohu pouštět do polemiky o „jistých silách“, přijdu se svou troškou do mlýna a sdělím své názory na konec války.

Bezprostředním vítězem byl nesporně Sovětský svaz. Výrazně rozšířil své území a nadto se mu podařilo na západě vytvořil prstenec klientských států. Spojené státy byly druhým vítězem, nicméně jejich vítězství – z povahy věci – neznamenalo žádné územní zisky. Pravda je, že v důsledku rozložení sil k sobě do značné míry připoutaly západní Evropu, která by se sama proti Sovětskému svazu neubránila. Pokud ale někdo toto spojenectví opustit chtěl, tak to učinit mohl, což nepopiratelně demonstroval francouzský prezident de Gaulle. Příklad Maďarska (1956) a Československa (1968) se stejnou nepopiratelností dokázal, že ze sovětského orbitu se tehdy vystoupit nedalo.

Je nesporné, že kdyby vyhrál Hitler, patrně by to znamenalo zkázu českého národa. Nelze tedy klást rovnítko mezi plány Hitlerovy a plány Stalinovy. Proto je jen logické, že vojáci Rudé armády byli vítáni jako osvoboditelé. V tu chvíli jimi byli.

Na řečnickou otázku, která tvoří titulek článku, na který reaguji, lze tedy odpovědět – pokud se spokojíme s odpovědí jednoduchou – jednoznačně: Sovětský svaz.

Věci ale nebývají jednoduché. A proto na předchozí tvrzení můžeme odpovědět „ano, ale…“

Obyvatelstvo Sovětského svazu přineslo nesporně nejvíc obětí. Ale mohli bychom to říci drsněji: Ne „přineslo nejvíc obětí“, ale „bylo obětováno“. Historie nezná „kdyby“. Určitá „kdyby“ se ale vtírají. Utrpěl by Sovětský svaz tak velké oběti na počátku války, kdyby Stalin v druhé polovině třicátých let nezlikvidoval 60 procent důstojnického sboru? Čelil by – za války i po válce – partyzánskému boji ukrajinských banderovců, kdyby o pár let dříve nevyvolal na Ukrajině hladomor, jemuž padly za oběť miliony lidí?

Je nesporné, že v květnových dnech vděční Češi rudoarmějce „zasypávali šeříky“, o tom žádná. Jsem ročník 1949, a tento narativ jsem dobře znal ze školy i odjinud – jiný v mém dětství a mládí v oběhu nebyl. Až jako student jsem si kladl otázku: Nevrhá anexe Podkarpatské Rusi určitý stín na Stalinovo počínání? Museli jsme její obyvatele, kteří chtěli zůstat Čechoslováky, tak hanebně a snadno opustit? A ještě mnohem později jsem se dověděl o tom, že speciální jednotka Smerš začala bezprostředně po 9. květnu zatýkat a odvlékat do gulagu ruské emigranty, kteří našli v naší zemi útočiště po bolševickém převratu a následných bojích v Rusku. Byli to českoslovenští občané, loajální k našemu státu, ale téměř nikdo se jich tehdy nezastal. Ano, Sovětský svaz zvítězil, ale toto byly určité vady na kráse.

A pak zde byli ti vlasovci. Jsem dalek toho dělat z nich hrdiny, ale i toho dělat z nich padouchy. Měli na vybranou ze dvou špatných možností a ať by volili kteroukoli z nich, zemřeli by. Buď v německém zajetí, nebo na popravišti po skončení války. Byli to nešťastníci, kteří možná doufali, že si nějak zachrání život, což se jim nepodařilo. Ovšem kdyby nevstoupili do Ruské osvobozenecké armády (ROA), byli možná v květnu 1945 už stejně mrtví, protože ruští zajatci v německém zajetí umírali poměrně záhy. Pokud Praze nějak pomohli – spory se vedou, zda ano či ne, ale to nechám odborníkům – pak ne „z lásky k Česku“, ale jaksi mimochodem. Pomníky bych jim nestavěl, ale na druhé straně bych je neodsuzoval.

Autoři si dále stěžují, že se u nás příliš zdůrazňují krutosti páchané na Němcích, a píší o „mimořádnosti a výjimečnosti německé viny“. Smíření mezi Čechy a Němci jsem v osmdesátých a devadesátých letech věnoval značné úsilí – byl to částečně můj dluh vůči mému dědečkovi-legionáři, který byl důstojníkem československé armády a v létě roku 1945 byl na inspekci ve sběrných táborech pro „odsouvané“ Němce. Po krutostech, které tam viděl, zažádal o přeložení. Vyhnání Němců mě hodně trápilo, protože se ho dopouštěli Češi. Jako křesťan dobře vím, že mezi námi a Bohem ležela česká vina. Německá vina leží mezi Němci a Bohem. Proto mi tolik záleželo na tom, abychom si svou vinu přiznali. V žádném případě mi nešlo o nějaký ahistorický postoj, který by nevnímal, že krutosti páchané na Němcích byly důsledkem teroru během heydrichiády, a že co se týče problematických vztahů mezi Čechy a Němci, mohli bychom jít mnoho let do minulosti a stále mudrovat o tom, „kdo si začal“. Jsem rád, že přinejmenším co se týče křesťanských kruhů (a týká se to jak katolíků, tak evangelikálů), mají tuto otázku smíření už dobrých dvacet či třicet let vyřešenou.

Nakonec se přiznám, že se opravdu bojím více Rusů než Němců. Souhlasím přitom s autory, že „skutečně silné zájmy ohledně naší země mají pouze Německo a Rusko“ (byť bych asi raději vynechal ono pouze.) Jistě, může se to změnit, ale zatím stále „mráz přichází z Kremlu“. Přes vítězství v druhé světové válce.








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.