Pan kolega Radim Uzel se ve svém článku (Hrozí epidemie sexuálního zneužívání?, NP 26.11.08) otevřel zajímavou oblast. Jeho postoj je však hodně jednostranný a také až přehnaně libertariánský. Poslední změna Trestního zákona, která snižuje věk trestní odpovědnosti z patnácti na čtrnáct roků, by sama o sobě nevyvolala žádnou velkou debatu. My, kteří se domníváme, že hranice trestní odpovědnosti se měnit nemá, jsme možná v menšině. Tvrdím však, že je třeba bránit společnost před trestuhodnou a hloupou logikou, že hranice trestní odpovědnosti je totéž co hranice legálního souhlasu s pohlavním stykem. Velice mne mrzí, že se zastánci této změny nechávají unášet pocitem jakéhosi pokroku, který prý přizpůsobí naše zákony urychlenému tělesnému a psychickému vývoji mladé generace. Tito lidé zřejmě již dlouho nebyli v žádné osmé třídě základní školy, tedy ve třídě, kterou navštěvují ti čtrnáctiletí. Jinak by nemohli podobnou myšlenku pronést. Urychlení tělesného vývoje proběhlo v euroatlantické civilizaci někdy v padesátých až osmdesátých letech minulého století. Tvrdit, že vyšší, těžší a dříve sexuálně zralé děti dozrávají rychleji také psychicky a sociálně, to je tvrzení, o jehož správnosti dalo by se s úspěchem pochybovat.

Polemizovat je třeba, a to velmi, s tvrzením o tom, že „pokud je někdo trestně odpovědný za své kriminální skutky, měla by s tím ruku v ruce jít také jeho odpovědnost v oblasti sexuální“. Je to tvrzení odvážné a hlavně nepravdivé. Podle této logiky bychom měli čtrnáctiletým také „povolit“ pití alkoholu, kouření a řízení motorových vozidel a třeba i letadel. Umí-li čtrnáctiletý „říci ne zločinu“, to zůstává velmi diskutabilní, ať věkovou hranici trestní odpovědnosti snížíme kamkoliv. Partnerský sex je zdrojem stejných, ne-li větších rizik pro mladého člověka, jaké přinášejí třeba tabák nebo alkohol. Je opravdu tak jednoznačné, že právě věková hranice pro pohlavní stryk se má snížit?

Není sporu o tom, že různé státy mají onu „věkovou hranici pro sex“ nastavenu různě. Někde je to dokonce jen dvanáct let, někde čtrnáct, jinde patnáct, nebo dokonce osmnáct. Marně však pátrám v paměti po státu, který by se rozhodl tuto hranici v posledních letech snižovat. Jde o limit, který zde desítky roků platí a nevyvolává sám o sobě žádné problémy. Odkazy na zahraniční zkušenosti jsou v tomto smyslu zcela zavádějící. Nejčastěji se zastánci této „reformy sexuálních mravů“ odvolávají na německý právní systém. Pokud je mi známo, Spolková republika své nezletilce chrání jinou definicí pohlavního zneužívání, která je přísnější k pachatelům, starším než dvacet jedna roků. Podobnou úpravu však nový Trestní zákon nepřináší. Jistě také proto, že jde o poslaneckou novelu, která byla do zákona vnesena dodatečně.

Že nehrozí žádné pedofilní orgie po zavedení nové věkové hranice, s tím lze opravdu souhlasit. Vždyť až dvacet procent dnes trestně stíhaných případů pohlavního zneužívání je tou novelou „odkriminalizováno“. Případů abuzu tedy v Česku rasantně ubude. Zato celý jeden populační ročník čtrnáctiletých budou moci dospělí beztrestně svádět k pohlavním stykům. S kriminalitou to nijak směrem nahoru nepohne, to je nesporné. Tuto změnu možná vítají někteří právníci a někteří pomýlení sexuologové. Změna je to ovšem naprosto nežádoucí a nevítaná. Žijeme v období obtížně zvládané pandémie HIV/AIDS. Všichni sexuální pedagogové bojují za větší úroveň sexuální odpovědnosti a za bezpečnější sex. Za takové situace vydali zákonodárci zcela opačný legislativní signál. Je to podivný „pokrok“, který nemá s ostatními kvalitami nového Trestního zákona vůbec nic společného. Jestliže předseda Společnosti pro plánování rodiny sexuální výchovu přirovná ve svém článku sex k „dloubání v nose a mlaskání u jídla“, měli bychom začít přemýšlet o tom, jakou sexuální výchovu vlastně propaguje.

poslanec Evropského parlamentu (ODS), předseda Sexuologické společnosti ČLS