PAN MACHÁLEK: Lupičství pana Machálka
– Pan Machálek se takřka ďábelsky zazubil. Poučil mne, že tu obálku opravdu vzal i s jejím obsahem, to znamená, že to ukradl. A to není vše, dodal a vytáhl z kapsy druhou obálku, podstatně sice menší, ale soudě podle obsahu by kupříkladu pro mne stačila na tři nebo čtyři měsíce. Pan Machálek nechtěl říci, kde ty peníze ukradl a jak, litoval jen, že na něj nikdo nepřišel, protože on měl tu malou obálku připravenu pro podplacení nějakého kontrolního či represivního orgánu. Takže to celé se mu podařilo jen tak ze tří čtvrtin.
– Znám už pana Machálka opravdu dobře, takže během jeho výkladu jsem pochopil, že si zase jednou ze mne dělá legraci. Řekl jsem mu, no dobře, milý příteli, peníze jste tedy zdárně ukradl, ale nebudou někde a někomu chybět? – Pan Machálek celý zrudnul a řekl, co že mě to napadá, pokus se podařil a on peníze vrátí – hned jak půjdeme od Kahánku. – Mne zajímalo, k čemu takový pokus je dobrý. – Pan Machálek se nadýchl (pochopil jsem, že bude následovat výklad) a ještě chvíli přemýšlel. Pak začal mluvit.
Všude se říká, jak se u nás krade a podvádí. Argumenty proti tomu nejsou, jak je patrné z toho, co udělala TV Nova, že rozházela na chodník dvacet mobilů a sledovala, kolik lidí si v tak přemobilované zemi vezme přístroj, který beztak vlastní. To není žádný průzkum,. Rozhodl jsem se, že si udělám průzkum sám. Vymyslel jsem si celý postup (nezlobte si že si ho nechám pro sebe) a pak jsem zcela hladce vyfouknul tuto obálku. Nic se nestalo, zdálo se mi, jako by s tím někdo nahoře počítal. Žádný alarm, žádné volání „Chyťte zloděje“. Provoz v tom podniku, kde jsem udělal tento „pokus“, šel nerušeně dál.
– Namítl jsem, že tedy dobře, pan Machálek si sám pro sebe zjistil, jak snadno se u nás krade (a podvádí, dodal jsem), ale to přece každý ví . Co tím tedy chce dokázat?
– Pan Machálek řekl, že vlastně nic. Chtěl se jenom ujistit, jestli je u nás situace taková, jak ji on vidí. Dokázat se dá jedině to, že se s tím nedá nic dělat.
– Popudilo mne to. Řekl jsem svému příteli, čemu že se diví. Žijeme ve státě, jehož premiér se veřejně chlubí tím, že se mu právě narodilo nemanželské dítě. Předseda druhé největší strany se rozvádí – ostatně právě tak jako premiér. Na křesle místopředsedy vlády zoufale se už půl roku upěnlivě drží člověk, který je podezřelý z korupce. Média se nerozhořčují, lidé to berou tak, jako že život jde dál. Každý den se dozvíte o dalším velkém nebo aspoň větším skandálu. Státní správa si dělá, co chce, v obchodech a službách bují dvoje ceny…
– Výborně, řekl pan Machálek, právě proto jsem si z divadla vypůjčil ty jakoby dvoutisícekoruny, abych se přesvědčil, jestli i vy, člověk, abych tak řekl z intelektuální sféry, si myslíte také to, co se člověk dozví u piva. Přesvědčil jste mne, je to tak, jak říkáte. Snad se na mne nebudete dlouho zlobit. Jak vás znám, určitě ne.
Jenomže, nedá se nic dělat, máme-li bojovat s krádežemi a úplatky, znamená to chtít poctivost, pokračoval pan Machálek svým polomoralistním, ale přesvědčivým tónem. A samozřejmě musíme sami být poctiví. Jenomže začít se musí nahoře. My dva samozřejmě demokratickou politickou kulturu svým povídáním nevytvoříme. A přece bez ní naše společnost nemůže regulérně existovat
To, že je potrestán policajt, který vezme dvoutisícový úplatek, je sice v pořádku, ale samo o sobě to společnosti příliš nepomůže. Vzorem obyčejnému občanovi jsou vysoce postavení činitelé. Co je špatného na tom, že ukradnu deset tisíc, když nahoře se ztrácejí miliony? –
Ubezpečil jsem pana Machálka, že se na něho vůbec nezlobím, a pak jsme spolu dlouho nadávali na poměry.
