PAN MACHÁLEK: K čemu máme služby
V červnu 2004 požádali policisté ze speciálního policejního týmu „Majetek“, který prověřoval žádosti šlechtických rodů o navrácení majetku, civilní rozvědku, aby jim pomohla. Čeští agenti měli v německých a rakouských archivech najít dokumenty dokazující, že se šlechtici nenarodili s českým občanstvím. „Na základě osobního rozhovoru ze dne 16. 6. 2004 Vás žádám o spolupráci při získání dokladů ze zahraničních archivů v SRN a v Rakousku. Konkrétně se jedná o následující doklady: – rodný list a doklady související s vydáním rodného listu Františka Oldřicha Kinského, – dokument dokazující vztah k německé říši osoby Josef Colloredo Mansfeld,“ píše se v žádosti, pod níž je podepsán šéf týmu Miloslav Brych.
Řekl jsem, že je velmi problematické, když rozvědky šátrají po českém, přesněji řečeno německém občanství potomků šlechtických rodů. Samozřejmě, vím, že je to kvůli restitucím, to je jasné. Jasné není, slouží-li tímto způsobem naše služby svému účelu.
– Pan Machálek se na chvíli zamyslel a pak řekl, že ovšem, kdyby byla válka, bylo by to něco jiného. Jenže je šedesát let po válce a mezinárodní situace je zcela jiná. Připomněl, že dobře ví, jaké jsou zákony, v nichž je otázka národnosti značně zdůrazněna a dokonce základní. Ale nejde jen o paragrafy. Naše služby podle nařízení shora vycházejí z toho, že Němec, němectví jsou základní znaky nepřátelství. To je nešťastné, protože tak se udržuje válečná a poválečná nenávist mezi oběma národy.
On (pan Machálek) není právník a neví, jak (a zda vůbec) lze tuto situaci právně řešit. Ale domnívá se, že když je tak dlouho po válce a když, jak se zdá, budeme v budoucnu s Němci dlouho sousedy, je zapotřebí, aby to bylo sousedství co nejlepší. V tom případě by v různých konfliktech i při možnosti spolupráce neměla být otázka národnosti ani zdaleka tou základní a konfliktní. Když tedy naše služby pátrají, kdo má či nemá německý původ, není to cesta k lepšímu sousedství.
– Odvážil jsem se připomenout, že otázka národnosti nemusí být základní, a přesto vznikají spory a nepřátelství až za hrob mezi velkými skupinami lidí. Myslel jsem islám, konkrétně islamisty a západní svět. – Pan Machálek k tomu podotkl, že je-li dobrá vůle, může vzniknout nepřátelství na základě čehokoli, kupříkladu v ledasjakém manželství dokonce může vyrůst z lásky. Ale když už jsem připomněl islamisty, ať někdo v arabském světě prohlásí, že je Žid, a uvidí. To je otázka nepřátelství nacionálního nebo chcete-li rasistického. Na mou otázku, co se dá dělat, odpověděl pan Machálek, že dělat se dá nepochybně hodně. My jako bychom stále ještě žili v poválečné době. Dnešní situace je jiná a příslušné zákonodárství se přepracovalo ve většině Evropy tak, aby vyšlo vstříc cizincům (mnohde to dokonce přehnali). – Samozřejmě není to jen otázka národnosti a státního občanství.
Diskuse o němectví a Němcích se u nás dosud točila kolem takzvaných Benešových dekretů. Ale Benešovy dekrety jsou výplod své doby; mimo jiné tím, že základ, z něhož vycházejí, je nacionální. To bych já, pane kolego, řekl můj partner, dnes nechtěl hodnotit. Jemu jde o to, že patnáct let po Listopadu pátrají naše služby v Německu, kdo byl Němec a kdo ne. A ještě se o tom veřejně píše. On, pan Machálek, se domnívá, že krokem vpřed by už bylo, kdyby naše služby takové činnosti zaměřené proti Němcům prostě zanechaly. Máme přece dnes s Němci společné nepřátele. Pravda je, že Německo, podobně jako většina Evropy, vlastně neví, kdo přesně jsou tito nepřátelé (že existují, o tom není pochyb) a jaké mají atributy. I poměrně malý stát a jeho služby mohou v tomto směru dost udělat.
– Řekl jsem, že já si toto představit nedovedu. – Pan Machálek odpověděl, že přece nejsme odborníci v tomto oboru. Nicméně naši odborníci, to znamená političtí činitelé a vysocí činitelé služeb, by měli vědět, kdo je našim přítelem a kdo je nepřítelem. On si troufá tvrdit, že máme většinu nepřátel společných s Němci. Jen na okraj by dodal, že česká šlechta mezi ty nepřátele rozhodně nepatří, i když, čteme-li noviny, máme dojem, že nás neobyčejně ohrožuje. Nemůže naše legislativa a exekutiva vycházet ze současné reality?
