Před 100 lety se narodil člověk, který celým svým životem dokladoval prostý fakt, že lze žít v pravdě bez ponížení ducha.

Narodil se 27. října 1917 v Praze v židovské rodině jako Pavel Schönfeld. Svůj pseudonym Tigrid převzal dle jména řeky v Persii jako vzpomínku na hodiny zeměpisu a historie v základní škole. Po rozvodu rodičů byl dán do péče otci, byl však vychováván spíše babičkami a tetami.

V roce 1939 vytušil nebezpečí a emigroval do Velké Británie. Jak sám vypráví, šlo o velmi nebezpečnou cestu vlakem, kdy musel se svým přítelem projet Německo, v té době již zachvácené protižidovským třeštěním. V Británii se stal hlasatelem BBC pro Československo. Za pobytu v Británii se stal katolíkem, dle vlastních slov vlažným.

Po návratu z exilu po osvobození v roce 1945 se stává nezávislým novinářem. Publikoval v časopisu Obzory, který podporoval Čs. stranu lidovou. V únoru 1948 se mu podařilo jen těsně uniknout nastupujícímu komunistickému režimu, který se mu pomstil tím, že na několik měsíců zavřel do kriminálu jeho manželku Ivanu (té se po čase podařilo přejít Šumavu do západní zóny). Opět měl velké štěstí, neboť příkaz k jeho zatčení dorazil na hraniční přechod zhruba hodinu poté, co projel do svobodného světa.

V Mnichově se stal zakladatelem rozhlasového vysílání stanice Svobodná Evropa. I přes svou emigraci do USA a posléze trvalé usídlení ve Francii spolupracoval s touto stanicí i nadále. Od roku 1956 začíná vydávat čtvrletník Svědectví, významné periodikum, které se mu celkem úspěšně dařilo pašovat do ČSSR. V roce 1989 se vrátil do svobodného Československa a stal se poradcem presidenta Václava Havla. V roce 1992 byl v Klausově vládě ministrem kultury.

Byl nositelem francouzského Řádu čestné legie, nositelem Řádu TGM.

Pavel Tigrid napsal několik knih, z nichž nejvýznamnější je „Kapesní průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu“. Tato publikace formou fiktivního rozhovoru předkládá čtenářům podrobný pohled na vývoj naší republiky od jejího vzniku až po nástup husákovského temna. Velmi kriticky se stavěl k postavě presidenta Edvarda Beneše, kterého vinil z toho, že svou špatnou politikou instaloval do českých dějin pojem „mnichovanství“, tedy kapitulace v situaci, kdy byla i jiná řešení. Dále mu vyčítá jeho postoj k Rusku a komunistům (které prohlédl až těsně před smrtí).

Pavel Tigrid byl výjimečným člověkem. Na žádost Václava Havla stanul v čele české komise, jež měla za úkol navázat kontakt s německou stranou ve věcech tak choulostivých, jako je nacistické násilí na českém obyvatelstvu za války a poté kolektivní vina Němců při odsunu v roce 1945. On, původem Žid, měl na sebe vzít velmi těžký úkol spolupráce s národem, který jeho národ prakticky vyvraždil. Přesto toto morální jho na sebe vzal a zahájil velmi nelehký dialog.

Pavel Tigrid byl nekomunista. Měl velmi jasné názory na komunistickou ideologii a věděl velmi dobře, co jsou bolševici zač. Nikdy se nemstil, avšak dokázal velmi dobře pojmenovat pocity, které ke komunistům měl (třeba k Jiřině Švorcové, tento záznam rozhovoru lze nalézt na Youtube). Nebylo divu, že byl jedním z úhlavních nepřátel komunistického režimu, který jej nikdy neopomněl špinit ve svých nenávistných promluvách. Dokonce i „hrdinný kapitán“ Pavel Minařík mu po návratu ze „špionážní cesty“ do rádia SE věnoval značnou část svých slovních zvratků.

Pavel Tigrid krátce před svou smrtí vyjádřil dvě přání. První, aby už nikdy nemusel židovský národ bojovat se zbraní o svou holou existenci. Druhý, abychom - jako český národ - dokázali připustit své morální pochybení ve věci divokého odsunu německého obyvatelstva po 2. světové válce. Bohužel se mu ani jedno z uvedených přání zatím neplní.

Pavel Tigrid je jedním z těch, kteří dnes ve veřejném prostoru zoufale chybí. Tedy nikoli politik s horizontem čtyřletého působení bez jasné vize, ale státník, který je schopen vidět mnohem dále a nazývat věci správnými jmény bez přidané hysterie.

Při pohledu na předvolební a povolební panoptikum různých existencí jeho absence až fyzicky bolí.