Profesor Jaroslav Brožek je významná osobnost českého umění a školství. Vydal řadu ceněných publikací na téma barva, vycházejících z jeho vlastního vědeckého zkoumání, je spoluautorem učebnic výtvarné výchovy, mapoval regionální kulturu, o níž napsal mnoho článků pro tisk, sám také maloval. Působil jako vysokoškolský učitel na Pedagogické fakultě v Ústí nad Labem s vynucenou přestávkou v období normalizace. Jeho život je důkazem toho, že nic není černobílé, že za všech okolností, i těch nepříznivých, se přihlásí ke slovu barvy a jejich pestrá škála. V tomto roce se i v jeho curriculu sešlo několik osmiček: oslavil 85. narozeniny a připomněl si rok 1968, který jej tolik poznamenal...

Část první

Jaroslav Brožek se narodil v roce 1923 v Kněževsi na Moravě (v nynějším okrese Blansko) jako nejstarší ze čtyř synů. Jeho otec, obchodník se dřevem, hodně cestoval a matka se musela starat o obchod. Malého Jaroslava mívala tedy často na starosti teta Františka, které patřila hospoda. Teta vychovávala svěřeného chlapce, stejně jako své zákazníky, přísně katolicky. Na prosperitu hospody měla její zbožnost nepříznivý dopad, synovce naopak ovlivnila pozitivně, vodívala jej totiž s sebou do olešnického kostela na mše, a tak v něm již od útlého věku pěstovala pozitivní vztah k církevní architektuře. Jaroslav býval vždy křehčí fyzické konstituce, dobře se učil, přesto nechyběl v klukovských neplechách. Jeho první zkušenosti se školou však nebyly hned pozitivní, na vyučování jej musela vodit maminka nebo teta a často se stávalo, že se jim vytrhl a utekl a ony jej musely za pomoci starších spolužáků hledat. Panu řídícímu se podařilo malého vzpurného žáčka zpacifikovat, až když mu půjčil na hraní krabice s pomůckami. Tak si nakonec hravý chlapec školu oblíbil a zůstal jí věrný až do svých dvaaosmdesátin.

Již v raném dětství rád kreslil a modeloval z jílové hlíny, kterou mu poskytovala strýcova zahrada. Na gymnáziu v Jevíčku a později v Boskovicích, kam se studenti i někteří učitelé museli přesunout kvůli problémům s okupací pohraničí, se setkal při hodinách výtvarné výchovy s profesorem Stanislavem Kulhánkem a Bohdanem Lacinou. Bohdan Lacina pečoval o jeho rozvoj i v rámci nepovinného kroužku, dokonce jej pozval do svého ateliéru a natolik na mladičkého studenta zapůsobil, že se Jaroslav rozhodl pro studia umění v Praze. Válečná léta však studiím nepřála, čerstvý maturant musel jako totálně nasazený pracovat ve strojírenském podniku Minerva v Boskovicích.

Když skončila válka, vydal se J. Brožek konečně do Prahy. Nemohl se hned věnovat své největší zálibě, jelikož studium profesury kreslení nebylo zprvu otevřeno, a tak si na filosofické fakultě zapisuje ruský jazyk a dějiny umění, poctivě chodívá na semináře k profesorům Matějčkovi, Pečírkovi, Květovi a Kovárnovi. V dalším roce se mu přeci jen plní sen a dostává se k Cyrilu Boudovi, Martinu Salcmanovi a Karlu Lidickému na obor výtvarná výchova – kresba, malba a modelování. Státnici z výtvarné výchovy musí také doplnit studiem druhého aprobačního předmětu - deskriptivní geometrie na přírodovědecké fakultě. V roce 1948 se žení.

V roce 1949 dostává ke svému nemalému a nemilému překvapení od Zemské školní rady umístěnku na sever Čech do Teplic. Zpočátku zažívá v kraji postiženém odsunem sudetských Němců šok, ale nakonec si jej obávaný a cize působící region získá svými uměleckými památkami, které, vyzbrojen fotoaparátem a později i kamerou, spolu se svými studenty nadšeně objevuje a dokumentuje. Vyučuje nejprve na teplickém gymnáziu, po roce přechází na střední pedagogickou školu. Stává se oblíbeným učitelem výtvarné výchovy a s veškerým zanícením se vrhá do pedagogické práce.

V roce 1951 se manželům Brožkovým narodil syn Ivo, jeho otec však nemůže zůstat s rodinou, musí narukovat na vojnu do Nýrska na Šumavě. Během vojenské služby má naštěstí možnost se zabývat i uměním - akvarely, kvaši, grafikou a dřevorytem. Rok a půl po prvním dítěti přichází na svět druhý syn Aleš. S kolegou Malečkem, který v té době působil jako krajský metodik, pořádá společnou výstavu, pokračuje v intenzivním fotografování poničených severočeských památek, připravuje jejich expozici v pedagogické škole a v muzeu v Teplicích, začíná publikovat články o nich v odborném časopise a v ústeckém deníku Průboj. Seznamuje se s Miroslavem Hourou a jeho rodinou. V roce 1956 přichází na svět dcera Renata. Ředitel pedagogické školy kupuje kameru Admira a Jaroslav Brožek točí společně se studenty krátké filmy, jako např. Výchovu vztahu k domovu na základě uměleckých památek. Připravují se další výstavy fotografií staré architektury. Rok 1959 se nese ve znamení změny ovzduší, jež začíná být díky úspěchu české expozice na Světové výstavě v Bruselu příznivější širokým uměleckým aktivitám. Čtyřka umělců Brožek, Bek, Houra, Maleček, která rok předtím založila výtvarnou skupinu DEN 58, otevírá v Teplicích výstavu, na jejímž zahájení promluví Jaromír Uždil. Výstava později putuje do Brna. Tím vrcholí umělecká i pedagogická činnost Jaroslava Brožka v Teplicích, ukončená výzvou ke splnění velkého a náročného úkolu: přípravy výuky výtvarné výchovy na nově vzniklém Pedagogickém institutu v Ústí nad Labem.

V životě Jaroslava Brožka začínají nejplodnější léta života, začíná skutečné dobrodružství barvy, kterou objevuje nejen jako malíř, ale hlavně a především jako učitel upřímně zapálený pro své poslání, učitel odhodlaný zprostředkovat všechny své poznatky z oboru co nejširšímu okruhu studentů a žáků. Otevírá se vzrušující prostor pro seberealizaci...

(Druhá část životopisu bude publikována zítra.)