Patřil ke čtenářům Neviditelného psa, ale přesto, že jsem mu vzkázal, aby se neostýchal na jeho virtuální stránky přispět, skromnost mu to nedovolila a omezil se jenom na komentáře, v poslední době převážně na serveru iDnes. Hlavně jeho přátelům, s nimiž tam diskutoval, pak chci vzkázat, že se Dana již nedočkají. Vážnost a zhoršování své choroby tajil i před nejbližšími, nechtěl být nikomu na obtíž a nikoho zarmoutit, takže jediným důvěrníkem se mu stal počítač.

Jeho osud ukazuje, jak důkladně počítače a informační technika změnily naše životy. To, co bylo dříve jenom právem privilegovaných – zanechat o svém životě záznam – je dnes obecně dostupné, to, co bylo jenom vlastně náboženskou vizí, je dnes technologickou praxí. Prakticky každý může uložit do osobního počítače své myšlenky a názory, poznatky i velice intimní vyznání, vytvořit něco jako otisk své duše a zanechat jej jako věčnou památku na svůj život, jako útěchu pro truchlící. V tomto případě pro rodiče, neboť Danovi bylo teprve 38 let.

Nicméně zda tomu tak bude právě v Danově případě, je otázkou. Snad ze skromnosti, ostychu a možná i naprosto zbytečného pocitu, že nějak zklamal, hlavně ale proto, aby se někdo necitlivě nepřehraboval v tom, co bylo vlastně jeho jediným životem, projevil poslední přání, aby byl hardisk jeho počítače zničen.
Odešel beze strachu a s hrdostí. Až nastane můj čas, budu si přát jediné – mít jeho odvahu.

Psáno v Praze 13. 11. 2005