Aktivní účast novinářů v politice občas přijde na přetřes, ale dost bezradná diskusi obyčejně končí bez výsledku. Přitom tyto debaty dostatečně prokazují, jak je důležité, aby média byla takzvaně strukturovaná.

Posledním případem tohoto druhu je rozruch, kterou vzbudil vynucený odchod z televize Prima moderátorky společenského magazínu Extra Mirky Čejkové. Televizní stanice s ní rozvázala smlouvu, protože se rozhodla kandidovat do Senátu za politickou stranu Politika 21. Šéfredaktor zpravodajství Jiří Závozda to zdůvodnil tím, že Prima by jinak mohla upadnout do podezření, že může kandidaturu Mirky Čejkové podporovat.
Takové vysvětlení by asi Závozda nepoužil, kdyby se televizní redakce kromě jiného odlišovaly svým politickým názorem. Tedy kdyby u nás existovaly noviny, rozhlasové stanice nebo televize v různých odstínech konzervativismu, liberalismu, socialismu a podobně. Škoda. Média, která svým složením zhruba odpovídají skladbě ideových východisek různých sociálních skupin obyvatelstva, totiž poskytují v souhrnu pestřejší a současně přesnější informaci o dění ve společnosti. Konkurují si i v myšlenkách a nahlížení na události, a proto nabízejí úplnější pohled na problémy.

Pro konzervativní noviny nebo televizi nemusí být na překážku, jestliže jejich redaktor volí konzervativní stranu, je jejím členem nebo za ni kandiduje do zastupitelských sborů. Naopak, je to přirozené a skoro žádoucí.

V Česku je zatím jediným zřetelně ideově vyhraněným médiem deník Právo, jehož levicové zaměření je mimo diskusi a pro který politická angažovanost jeho redaktorů a externích spolupracovníků v České straně sociálně demokratické nebudí vůbec rozpaky.

Hra na údajnou nestrannost médií je specifickým důsledkem politické nevyzrálosti postkomunistické společnosti, která je málo sociálně a názorově rozvrstvená, a tudíž i informační nástroje v ní tvoří víceméně jednolitou komunikační masu s uniformním hodnocením událostí.
Televize, která chce oslovit všechny diváky bez ohledu na jejich politické preference, se musí přísně omezit na základní fakta a navíc je nucena úzkostlivě vážit jejich výběr tak, aby nic neopomněla. Její zpravodajství má s novinařinou málo společného, protože se v podstatě omezuje na krácení agenturních zpráv. Asi je zbytečné dodávat, o jak nudnou záležitost se jedná. Uvádění událostí do souvislostí, analýza příčin a důsledků i hodnocení, tedy to, co dodává zpravodajství „šťávu“, již vyžaduje jistou ideovou orientaci.

Televize bez názoru by potřebovala i redaktory a reportéry, kteří nemají názor, ale protože takoví lidé nejsou, je třeba alespoň zachovávat určité formální předpoklady nestrannosti. Proto členové redakcí nechodí obyčejně k volbám, nejsou členem politické strany a nekandidují za ni. Ve skutečnosti však pochopitelně nějaké ideové východisko zaujímat musí, a neprojeví je jen potud, pokud to povaha jejich práce nevyžaduje.
Mirka Čejková jako moderátorka společenského magazínu i pro povahu zpravodajství televize Prima nemá v podstatě možnost uplatnit v televizním vysílání svůj politický názor. Formálně však svou kandidaturou do Senátu porušuje předpoklady nestrannosti, a proto musela z Primy odejít. Kdyby ale existovala televize, jíž není program strany Politika 21 proti mysli, Mirka Čejková by tam klidně mohla působit a nikomu by to nepřišlo divné.
Tím, že chce kandidovat do Senátu se chová normálně a konečně tak to i stojí v Ústavě. Nenormální je existence nestranného média s formálními požadavky nestrannosti na své moderátory a reportéry. Pokud ale opomeneme absurdnost představy nestranného média, pak televize Prima nemohla udělat nic jiného, než s Čejkovou ukončit spolupráci.

Chyba není v Čejkové, ale ani v televizi Prima, která patrně cítí, že situace jí zatím neumožňuje názorovou profilaci ve zpravodajství. Je to nad Čejkovou i nad Primou. Zarážející ovšem je, že Syndikát novinářů, místo aby to konstatoval, přiklonil se na stranu televize, tedy na stranu nesmyslného požadavku nestrannosti, a připustil u Čejkové konflikt zájmů.

(Psáno pro Česká média)