Malátnost z letního vedra jako by se zmocnila nejen politiků, ale i novinářů. Lépe je trávit čas u vody než četbou novin. Česká republika nemá dosud vládu a funkční Poslaneckou sněmovnu, ale komentátoři veřejného dění chodí kolem toho po špičkách, jakoby se báli, že když stranické lídry vzbudí, ze vzteku něco nepěkného provedou.

Kmenový pozorovatel politické scény deníku Právo Jiří Hanák alespoň radí přesluhujícímu premiérovi Jiřímu Paroubkovi, aby se ráčil jasně vyjádřit, za co vymění s nevítězným vítězem voleb Mirkem Topolánkem pracovnu ve Strakově akademii. Kromě toho vyčítá prezidentovi jeho předem avizovaný truc vůči ctižádosti Paroubka také zkusit štěstí a uplácat nějakou vládu, kdyby se ta trojdílná rozpadla Topolánkovi pod rukama.

V Hospodářských novinách píšou o tom, proč koruna posiluje. V MF Dnes o fotbale a bratrech Kaczynskich. V Lidových novinách Martin Zvěřina postřehl, že to s tou vládou a parlamentem bude trvat dost dlouho. Redakce týdeníku Respekt to vidí tak, že by nějaký kabinet byl potřeba.
Kdo má dojem, že vše podstatné už bylo řečeno, měl by pomyslet na to, že některá slova je třeba opakovat, a nikoli jednou.

Nejsou tu snad noviny od toho, aby volaly po politické odvaze a odpovědnosti? Neměly by vyzývat k tvořivým a účinným řešení? Neměly by vytýkat výprodej politického programu za místa ve vládě? A tak dále a tak dále.

Proč jsou naši novinářští hodnotitelé politických událostí najednou tak bohorovní k tomu, že jsme krmeni vystydlou, nemastnou a neslanou povolební kaší, je podezřelé. Komentátorský poklid patrně nelze přičíst na vrub jen začínajícím dovoleným, nejspíš je v tom i něco jiného. Totiž holport.

Souručenství. Tiché srozumění zasvěcených o tom, že je třeba prostého voliče uondat, uspat, unudit, aby zapomněl, že byl v červnu volit. Aby z té nehybnosti a suchopáru začal praskat nedočkavostí. Čert vem proč a nač dal komu hlas, hlavně, ať už se něco děje. Pak uzraje čas na statečná a pionýrská politická řešení. Uzraje pod laskavým a hřejivým mlčením novinářů a hypnotickým klimbáním politických vůdců.

Jenže média by neměla mít porozumění pro politickou taktiku a manévrování. Naopak měla by takové strategie odhalovat a vysvětlovat. Pokusit se donutit politiky, aby přiznali barvu.

Mezitím, aniž by to po něm některý novinář chtěl, Topolánek nabídl – mezi klimbáním – sociálním demokratům účast ve vládní koalici spolu s lidovci a zelenými, ačkoli Paroubek zatím vedl svou, že s lidovci a zelenými nikdy. Uvidíme, co na to komentátoři.

(Psáno pro Česká média)