Šéfredaktor jednoho internetového deníku vyvolal polemiku s šéfredaktorem jiného internetového deníku. Pavel Šafr (Forum 24) s Ondřejem Neffem (Neviditelný pes). Spor se vede o smysluplnost „dezinformačního zákona“.

P. Šafr je pro (zákon proti dezinformacím), O. Neff před takovým legislativním počinem varuje: svůj pohled shrnul 13. června ve vysílání Českého rozhlasu Plus v glose „Zákon proti smradu“. Její text pak publikoval na Neviditelném psu 16. června (odkaz ZDE).

P. Šafr zareagoval na komentářové stránce serveru Forum 24 textem „O hluku a smradu fejetonisty Ondřeje Neffa“ (odkaz ZDE), v němž - kromě toho, že vyjádřil nesouhlasný názor - na O. Neffa dosti nechutně osobně zaútočil. Předhodil mu jeho působení v médiích před listopadem 1989 a doslova napsal, že „pan Neff má zjevně díky zkušenostem z doby normalizační publicistiky posunuté hodnoty“. A co těmi posunutými hodnotami myslí? Patrně varování O. Neffa, že přijetím zákona proti dezinformacím bude u nás „jednoznačně a definitivně“ zřízena cenzura, což – dodávám nejen já – bude znamenat další omezení svobody slova. Omezení pro fungování demokratické svobodné společnosti pohříchu velice nebezpečné.

P. Šafr hodnotí postoj O. Neffa slovy: „ … neinformovaný posluchač si možná řekne, že jde o zaníceného obránce svobody slova“, načež pokračuje vskutku demagogicky: „Jenže na tomto postoji, který brání právo lhát a šířit ruskou propagandu, je typické, že ho zastává autor, který hojně publikoval v době normalizace, tedy v éře té nejhnusnější cenzury a vlády lži.“

K tomu bych nejprve podotkl: to, že O. Neffa lze považovat v souvislosti s jeho negativním postojem ke zmíněnému zákonu za zaníceného obránce svobody slova si nemusí říci pouze neinformovaný posluchač/čtenář, ale také člověk veskrze dobře informovaný. Především ale: tvrzení, že O. Neff svým postojem „brání právo lhát a šířit ruskou propagandu“ je účelové posunutí celé věci tam, kam ji P. Šafr posunout potřeboval. Primárně totiž nejde o obranu práva šířit lež a ruskou propagandu, ale o – opakováno po tisící - svobodu slova. Což považuji v tomto sporu za zásadní.

Kdyby chtěl P. Šafr polemizovat čestně, nesměl by v rozhlasové glose O. Neffa „přeslechnout“ toto jeho sdělení: „… opravdu nehodlám s baseballovou pálkou v ruce hájit právo Aeronetu šířit zvratky ruských továren na lži“.

Obávám se, že P. Šafr – jakkoli jeho zanícení pro zákon proti dezinformacím do jisté míry rozumím – přehlíží skutečnost, že každá cenzura, ať už je zdůvodněna jakkoli, znamená omezení svobody slova. V otevřené společnosti jsou prostě některé jevy neblahou daní za svobodu. Do větších mantinelů svobody se vždycky vejde víc toho, bez čeho se mnozí obejdeme. Proto platí přímá úměra: větší míra svobody vyžaduje větší míru tolerance. Nežijeme v ideálním světě.

Můžeme to či ono v oblasti vyjadřování názorů tím či oním zákonem zakázat, jedním dechem ale musíme dodat, že je to cesta do pekel. Tímto způsobem může jednou dojít na kohokoli z nás. Lhostejno o jaké téma by šlo. Dnes nám vadí – jistěže oprávněně – šíření ruské propagandy, příště mohou aktivisté takového nebo makového světonázoru či životního stylu prolobbovat zákaz veřejného šíření jiného než oficiálního názoru například na homosexuální praktiky. Ano, mám na mysli kauzu finské političky Päivi Räsänenové, která zastává biblický (tj. kritický) názor na zmíněné praktiky a je ve své zemi takzvaně honěna po soudech. Vždyť i názor, že homosexuální praktiky jsou tím, co v náboženství označujeme jako hřích může být při správném „uchopení“ této problematiky vnímán jako dezinformace. Podobných příkladů bychom našli bezpočet. Lze namítnout: Räsänenová je problém Finska. Ano. Příště může být jiná Räsänenová problémem České republiky. Nakročeno k tomu už máme.

Také proto si myslím, že ve sporu Šafr proti Neffovi má pravdu druhý jmenovaný.

Má-li posláním zákona proti dezinformacím být ochrana jednotlivce před „špatnými“ myšlenkami, pak za sebe říkám: děkuji, nic takového nepotřebuji. Dezinformační weby jsou samy o sobě natolik „průhledné“, že je lze velice snadno odhalit. Stačí použít zdravý rozum. Nebo může normálně uvažující člověk brát vážně bláboly a fantasmagorie Hájkova Protiproudu (například)?

Ti, kdo horují pro zákon proti dezinformacím zřejmě cítí potřebu chránit ty jednotlivce, kteří nemají dostatečně „správný“ úsudek na to, aby oněm dezinformačním webům „nenaletěli“. V tom případě si ale dovolím upozornit, že stejní jednotlivci s úsudkem nikoli „správným“ chodí zcela svobodně k volbám a spolurozhodují o tom, kým a jak bude tato země spravována. Kdo nás ostatní ochrání před jejich „špatnou“ volbou? Že je to absurdní pohled na věc? Je. Stejně jako představa, že se hlupáků ve společnosti zbavíme tím, že vymyslíme zákon proti hlouposti.

Co tedy navrhuji? Snad to vyplyne z následujícího. Kdykoli mezi lidmi slyším názory, že je náš polistopadový kapitalismus zklamal a že za minulého režimu … a tak dále, hlásám tezi: Řešením není návrat ke komunismu, ale lepší kapitalismus.

Bojovat proti dezinformacím lze jistě zákonem a tudíž i postihy (vězením?), anebo jinak. Slovy O. Neffa: „Proti dezinformacím pomůže, když si stát bude počínat rozumně a získá si důvěru občanů. Pak bude méně těch, kdo jsou dnes ochotní věřit kdejaké pitomosti, jenom proto, že je to něco jiného, než co hlásá oficiální televize.“

Závěrem. Poprvé jsem se s dezinformací „tváří v tvář“ setkal, když mi při návštěvě Prahy spolupracovník z Kanady, kterého jsem si velice vážil, během posezení v pizzerii předestřel teorii, že newyorská Dvojčata si Američané nárazem letadel zbourali záměrně sami. Považuji to za totální nesmysl, ale nikdy bych nesouhlasil s tím, aby tomu člověku bylo zakázáno to ve veřejném prostoru sdělovat. A o to v principu jde.

Nebo se mýlím?