Je to pokaždé stejné. K uzoufání stejné. Jakmile se nějaké médium kvůli tomu, co se děje v jeho útrobách, stane objektem zájmu jiných médií, chová se až příliš často přesně tak, jak nechce, aby se chovali ti, kdo se za normálních okolností stávají objektem zájmu tohoto média. Tedy jako politici, vysocí úředníci či mluvčí institucí placených z daní občanů, kteří s oblibou používají newspeaku překypujícího frázemi majícími jediný cíl – problém co nejvíce zamlžit. Jako by v podtextu bylo řečeno: akceptujte verzi, která je předložena, moc o ní nepřemýšlejte a hleďte si svého. Že si tento přístup lze vyložit jako arogantní pohrdání těmi, bez jejichž daňového příspěvku by příslušný společensky prestižní a finančně lukrativní, případně navíc mocenský post (a tudíž ani oni na něm) neexistoval, jim těžkou hlavu nedělá.

Netřeba dlouze připomínat, že v roli „vyslanců“, případně „mluvčích“ svobodných občanů ve vztahu k mocným této země, úřadům a institucím jsou média. Jejich pracovníci právem požadují, aby ti, kdo mají v souladu s logikou fungování demokratického státu povinnost skládat účty občanské veřejnosti, se k ní podle toho také chovali. Platí to zejména o vyjadřování; občané jsou oprávněni požadovat, aby politici, státní úředníci a mluvčí říkali pravdu a činili tak srozumitelně, bez maskovacích frází a s patřičnou dávkou pokory.

Stejná povinnost se musí týkat také veřejnoprávních sdělovacích prostředků, existenčně závislých na koncesionářských poplatcích, stanou-li ony na pozici tázaných. Naposledy se tak mělo stát v kauze odvolané šéfky Radiožurnálu. Čeho jsme byli svědky?

Na otázky poněkud překvapivého odvolání Barbory Tachecí reagoval rozhlas ústy svého PR šéfa R. Zaorala jedinou větou: Důvodem byl nesoulad ve vnitřní komunikaci. Na doplňující otázku, co si pod tím máme představit, dodal, že k tomu nic dalšího říkat nebude. Jak by byli novináři Českého rozhlasu spokojeni, kdyby politici, státní úředníci a mluvčí institucí odpovídali na dotazy týkající se nepříjemných problémů tak a výhradně tak, jak to předvedl šéf public relations veřejnoprávního rádia? Vsadím svůj PC, že spokojeni by nebyli „ani za mák“. Jejich profesionalita jim přece musí velet s takovýmito frázemi se nespokojit a žádat víc. Ne kvůli sobě, ale s ohledem na adresáty slov politiků, státních úředníků a mluvčích institucí, jimiž jsou posluchači rozhlasu, tedy voliči, občané.

Nyní, když se sám veřejnoprávní rozhlas dostal do konkrétního problému, měl unikátní příležitost předvést, jak si představuje, že by se o problémech mělo informovat. Měl, ale trestuhodně ji zahodil. Místo toho ukázal, jak se veřejnost informovat nemá. Zachoval se stejně jako ti z mocných, kteří tváří v tvář mikrofonům Českého rozhlasu hovoří tak, že jsou schopni docílit jediného – znechucení občanů politiky a politikou demokratického státu.

Prezentace personálního problému kolem Barbory Tachecí, jak nám ji předvedli na Vinohradské 12, je schopná vyvolat v obecně rovině podobný efekt a nadto závažnou pochybnost. Čím se arogance politiků ve vztahu k voličům liší od arogance Českého rozhlasu vůči koncesionářům?

Stejskal.estranky.cz