Na mediální scéně v Evropě přituhuje. Po éře 90. let, kdy v řadě států došlo k významné liberalizaci, vzniku duálního sytému (vstupu soukromého vlastnictví do médií) a kdy mediální obsahy vyjadřovaly víceméně svobodomyslnou atmosféru té doby po pádu železné opony a skončení studené války, přicházejí nové časy. Jedním z nepominutelných příznaků toho, že se společností není něco v pořádku, je snaha vlády zregulovat mediální toky a obsahy, ovlivňovat, co se říká domácímu i zahraničnímu publiku. To lze v zásadě dvojím způsobem. Nejčistší to je zavedením cenzury. To však je poněkud zastaralá metoda manipulace. Proto vlády volí cestu oklikou, ale jen nepatrnou - zakládají nebo podporují instituce, které mají hlásat jejich propagandu, hájit jejich zájmy.

To se v poslední době různou formou děje hned ve třech státech Evropy. V červenci ohlásila Francie záměr vlády spustit jakousi státní či polostátní, ale státem kontrolovanou televizi F 24, která slibuje být „francouzskou CNN“ a jak řekl president Chirac, má prý „šířit do celého světa francouzský pohled na svět“. Jde tedy o plně cenzurovanou, propagandistickou televizi, která bude šířit do světa jen ty pohledy, které vláda právě uzná za francouzské. Což je samozřejmě v příkrém rozporu se všemi známými pravidly a podmínkami svobody slova.

Trochu jinak na to jdou v Rusku, ale podstata a záměr jsou tytéž. Rusko podporuje přímými finančními injekcemi státní, polostátní i soukromý sektor v televizním vysílání a podle toho, kterému subjektu přidá či naopak sníží subvenci, dá najevo, jakému vysílání (a jeho tónu, duchu, názorové orientaci) dává přednost. Podobně jako francouzská vláda F 24, i Rusko podpoří (podle prohlášení z minulého týdne) největším obnosem televizi, která má šířit „ruské pohledy“ do zahraničí. Anglicky mluvící stanice Russia Today tak dostane na provoz v přepočtu dvě miliardy korun a jen o necelou pětinu méně dostane státní televize Rossija. Je to jasné: režim si kupuje zpravodajství.

S tradiční originalitou si s problémem vlastní prezentace poradilo Polsko. Tam chtějí otevřít úřad, který má dohlížet na to, jak se o zemi píše v zahraničním tisku. Pod polským ministerstvem zahraničí tak vzniká Úřad pro ochranu a propagaci Polska v zahraničí, který má sledovat, zda se třeba v nějaké zemi nepíše o polském nacionalismu nebo jiných jevech, které vláda nepovažuje za lichotivé. To je de facto otevřená forma státní propagandy. Není jen jasné, jak se chce Úřad pro ochranu vypořádat se situacemi, kdy nějaké cizozemské médium o Polácích zveřejní něco, co bude mimo daný rámec. Zda diplomatickou nótou či snad dokonce vyhoštěním zpravodajů takového média z Polska, nebo jak vlastně. Zdá se, že to ovšem nevědí ani sami strůjci tohoto nápadu, což jsou nade vší pochybnost momentálně vládnoucí bratři Kaczynští.

Ze všech tří případů, ačkoli se vždy používá jiná mechanika, je zřejmé, že se vlády, jež se uchylují k podobným administrativním krokům, bojí. Můžeme se také dohadovat, že víc než nějakého ohrožení zájmů své země se bojí o vlastní pověst, prestiž a politickou budoucnost. Když ke své sebeochraně využívají tak starodávné mocenské prostředky, jako jsou tyto nepřímé cenzurní zásahy, můžeme se domnívat, že je to s nimi opravdu špatné a že mají pro své obavy reálné důvody.

(Psáno pro Česká média)