28.9.2020 | Den české státnosti


KVĚTEN 1945: Vyšli jsme ven a tam leželi mrtví (1)

6.5.2020

Ono to neuvěřitelně utíká a najednou je to od konce války 75 let. Počítáme-li jednu generaci cca 25 let, tak jedna, co to zažila a odchází, a druhá, co se nedávno narodila a má jiné starosti, je to celkem pět až šest generací. Pro mladé je to možná něco takového, jako pro nás byla v mládí 1. světová válka. Tehdy se snad taky tvořilo hnědé uhlí, nebo co? Mysleli jsme si.

No, snad to vyprávění bude někoho zajímat, ty mladé možná až za pár desítek let. Až skutečně dospějí.

Rozhodně bych se nechtěl dostat do postavení presidenta Václava Klause, když někde řekl, že jako čtyřletý pomáhal, či chtěl pomoci s tatínkem stavět barikádu. Já si myslím, že když tatínek vezme kluka někam, kde se dějí zajímavé věci, že se chlapeček pokouší nějak zapojit. To už tak normální chlapečci dělají. Tedy spíše dělali, dneska jsou vychováváni jako bezpohlavní „cosi“, co si hlavně nesmí nikde umazat ručičky. Ostatně po komunistické (1945-1989) a německé mediální masáži po roce 1989 si lidi většinou myslí, že v Praze byly asi tak dvě barikády. Jenže ono jich bylo okolo 1600, slovy tisíc šest set, a na jejich budování se podílelo více než sto tisíc lidí. Praha tehdy měla cca 800 tisíc obyvatel, z nichž bylo cca 200 tisíc Němců. Asi 50 000, takzvaných „říšských Němců“, bydlelo v bytech po zavražděných pražských židech odvezených do koncentráků. Kolik bylo na území Prahy uprchlíků z Východního Pruska a Slezska (za nacistické nadvlády zvaného General Government), nazývaných nacistickou propagandou „národními hosty“, se mi nepodařilo zjistit. Na území protektorátu a Sudet jich byly statisíce.

Protože neustále narážím u našich obyvatel na neuvěřitelnou historickou negramotnost, snad pochopí, o co šlo, z překladu německého textu: 20. ledna 1945 gauleiter (náčelník nacistů) Hanke vyzval nevojenské obyvatelstvo, aby opustilo město, a okamžitě město vyhlásil za pevnost. Byla chladná, drsná zima a Breslau (Vratislav) byl plný lidí, z nichž mnozí sem přišli při pěším útěku z vesnic a měst na pravé straně Oderské nížiny během posledních několika týdnů. Mnoho lidí ze zbytku západní části Třetí říše zde žilo od posledních let války a dosud bylo ušetřeno bombardování nepřátelských letadel. Všichni museli v krátké době opustit pevnostní město. Evakuace města však nebyla vůbec připravena. První den došlo k panice na nádražích. Masy nemohly vlaky vzít. Gauleiter Hanke proto nařídil ženám a dětem, aby pěšky – v zimě, sněhu a mrazu – pochodovaly na města Kostomloty a Kanth, tedy dále na Hradec Králové a Mladou Boleslav. Mnozí došli do května 1945 do Ústí nad Labem a Prahy. Během pěšího pochodu a paniky v mrazu a sněhu zahynuly tisíce dětí a starších lidí. Mnoho německých obyvatel Vratislavi odmítlo opustit město. Ty pak násilím z města vyháněli němečtí vojáci. Kdo nechtěl, toho zastřelily jednotky Einsatzgruppe.

Die Grosse Flucht-Breslau

Na obrázku jsou uprchlíci na ulici Vratislavi, odkud byli vyháněni vojáky Werhmachtu a jednotkami SS. Na město útočili sověti. Kdo nechtěl odejít, byl zastřelen. Domy i s německými obyvateli, pokud nechtěli odejít, byly zapalovány i s lidmi. Pod obrázky uveřejněné v časopise Spiegel, popisující tehdejší dobu ve Slezsku je, volně přeloženo, u levé části obrázku text: „Kdy musíme pryč?“. U pravé části obrázku pak fotografie ukazuje dva nezletilce v nacistických uniformách s textem: „S odvahou a panzerfaustem. Goebbels stylizoval použití mladíků z Hitlerjugend (HJ) do role epických hrdinů.“

Proč o tom píšu? No, protože takto zpracovaní mladíci z Hitlerjugend fanaticky zabíjeli Pražany, například střelbou ze střech. Po celou dobu povstání. Až je odtamtud sundávali vycvičení fronťáci. Nejprve vojáci ROA a pak sověti. Mladí fanatici stříleli ze střech a úkrytů ještě 10., 11. a 12. května 1945. Dav je pak na ulici, pokud je Rusové včas nezastřelili, občas lynčoval. To jsou ty „nebohé oběti“, tak oplakávané dodnes milovníky nacismu.

V Kobylisích na místě zvaném Na Stírce vraždili Němci Čechy dům od domu až do 9. května. Nakonec se někteří HJ schovali do sklepa pošty. Podle pamětníků je nakonec vykouřili ven a řezník, kterému zastřelili dva dny před koncem války někoho z rodiny, jim na dvoře usekl hlavy. Hrozné, že? Jenže když vám někdo už na konci války před očima jen z nenávisti zastřelí vaše dítě, těžko čekáte na „právní spravedlnost“. Jak ukazují dokumenty, u nás pečlivě zatajované, aby bylo možno co nejvíce Čechy pošpinit, třeba z Korsiky, Marseille, Paříže či Bruselu, tam takhle likvidovali kolaboranty a chycené fanatiky po stovkách a tisících. Vojáci US Army, když prvně porazili v bojích v Normandii jednotky SS složené z nedospělých kluků, poslali je nazpátek. S dětmi se nebojuje. Když je pak zajali za pár dní, postříleli je všechny.

Ti kluci z Hitlerjugend si za to mohli sami. Klidně se mohli přidat v posádce Wehrmachtu v tzv. Nové škole, na adrese U školské zahrady, která se povstalcům vzdala, tuším 7. května, tak by přežili.

Byli to ztracenci ve víru války. Hitlerjugend byli jednou z nejfanatičtějších složek a uprchlíci z „OST“ sloužili jako ideologický fetiš nacistických Němců a v té době už prakticky všech Němců. Že je prý, není možno nechat na pospas těm, co nazývali „die Tschechien Gesindel“. Přesto však tisíce pražských Němců i tzv. národních hostů odešly z Prahy po podepsání dohody mezi velitelem Wehrmachtu v Protektorátu generálem Rudolfem Toussaintem a povstalci vedenými generálem Kutwašerem 8. května v 16 hodin. Ve smlouvě o kapitulaci byl německému vojsku a pražským Němcům umožněn volný odchod z Prahy. Mnozí němečtí civilisté to nestačili, protože esesáci odmítli dohodu a kapitulaci a bojovali a hlavně vraždili dále. Tím znemožnili velké části pražských Němců přes místa bojů odejít. S německou armádou však uprchli z Holešovic, Letné a Dejvic hlavně prověření „nacisté“ bydlící v bytech a domech po pražských židech. 

Němci na staré cestě na Plzeň, němečtí civilisté se vláčí za nimi.

Němci na staré cestě na Plzeň, němečtí civilisté se vláčí za nimi.

Ale zpět ke vzpomínkám. Tehdy mi byly dva roky, a je tedy poněkud vachrlaté říkat, že jsem „pamětník“. I když vědci provádějící psychologické pokusy s lidmi tvrdí, že člověk si pamatuje i své vlastní zrození. Jen jej k tomu zážitku vlastní vědomí nepustí. Co je však známé, jsou „implantované vzpomínky“. Forenzní psycholožka Julie Shaw tvrdí, že vzpomínky pod věkovou hranicí dva a půl roku jsou falešné. Do tohoto věku náš mozek pro ukládání vzpomínek prý není ještě údajně dostatečně vyvinut. Tyto vzpomínky prý vznikají skrze fotky či příběhy vyprávěné rodiči, jejichž síla váš mozek přiměje zařadit je do vlastních paměťových stop. No, možná paní psycholožka, žijící celý život v pohodlí a přepychu USA, si není schopna představit, jak funguje mozek dítěte ve strašných stresových situacích. Podle jiných odborníků si však děti, které byly vystaveny stresu, třeba židovské děti či děti při hladomoru na Ukrajině, přestože nezažily žádné „ovlivňování“, dokázaly vybavit vzpomínky i z tohoto věku. No, tak či onak, vlastní či kombinované vzpomínky, a nastudované dokumenty a já to mám v hlavě takto:

Bydleli jsme na severním okraji Prahy v rodinném domku, který má sklep. To bylo za války důležité. Ten sklep. Mnoho domů na tomto předměstí sklepy nemělo, a tak se lidé dle plánů Civilní obrany ukrývali ve sklepích nejblíže k jejich domovu. Na fasádě domu v místě okének z takového sklepa-krytu byly na zdi bílé čáry s šipkami, aby případní zachránci věděli, kde po náletu kopat. Náš sklep byla takto používán rodinou naší, rodinou strýce, kterou vyhnali sudetští Němci z pohraničí v roce 1938 a do konce války bydlela u nás, a sousedy.

Maminka nebyla příliš lekavá, přežila nálety v Německu a jeden ve Vysočanech. Tedy přesněji na Střížkově. Když to začalo padat, doběhla k prvnímu domu, stoupla si do dveří domu, mne postavila za sebe a bratra vzala do náruče. Ostatně, to si pamatujte. Když přijde nálet anebo zemětřesení, překlad nad vchodovými dveřmi je často to jediné, co z celého domu vydrží. Ten americký nálet, který si nepamatuji, ale zažil jsem jej, se odehrál 25. března 1945. Komunisti je v podstatě zapírali a „novým historikům“ po roce 1989 také nebyl moc po chuti. Cílem byl průmyslový areál v Libni a Vysočanech (fy Českomoravská-Kolben-Daněk), především automobilka Praga, kde se hromadně vyráběly Jagdzpanzer 38 Hetzer, vynikající zbraň proti tankům. Od dubna 1944 do března 1945 bylo vyrobeno okolo 2584 kusů. Šlo o jednu z posledních rozsáhlejších operací americké 15. letecké armády operující ze základen v jižní Itálii. Útok byl zaměřen i na leteckou základnu Luftwaffe ve Kbelích (kde bylo 130 bojeschopných letounů různých typů) a na přilehlé letiště Letňany (zjištěno 45 letounů). Vedle poničených vzletových drah, hangárů, dílen a dalších letištních budov mělo být na těchto pražských letištích vyřazeno celkem 139 německých letounů, z toho 88 bylo vyhodnoceno jako zničené a zbylých 51 jako poškozené.

Za datum útoku byla zvolena právě Květná neděle, aby byly omezeny ztráty mezi českým dělnictvem napadených průmyslových závodů. Přesto byly ztráty mezi civilním obyvatelstvem Prahy a přilehlých obcí.

Zničením těchto letišť bylo tak ale zabráněno, což tehdy nikdo na české straně nevěděl, možnost splnit rozkaz velitele SS v Čechách Carla von Pücklera na splnění původního nacistického plánu na zničení Prahy a hromadné zabíjení jejích obyvatel. Pückler se vyjádřil: “Hodně zápalných bomb, celé hnízdo musí hořet.“ A samozřejmě Prahu také zachránil i téměř anonymní technik hradeckého letiště připraveného bombardovat Prahu, Adolf Chlup, který vyřadil z provozu tamní bombardéry Ju-88. Je neznámý, protože to byl Němec. Přesněji rakouský Čech, který se po anšlusu stal Němcem, aniž by o to nějak usiloval. Přispěli také 6. května 1945 vojáci ROA. Nejprve zabránili proniknutí jednotek SS – bojová skupina SS Wallenstein - do Prahy od jihu a obléháním ruzyňského letiště donutili letecké jednotky KG 6 (operující mimo jiné se stroji Me 262 proti Praze) k přesunu na letiště v Žatci. 7. května 1945 obsadil 3. pluk ROA ruzyňské letiště a kasárna, město napadly jenom „turbíny“ Messerschmitt Me 262. Proudové stíhačky, které nebyly určeny pro bombardování. Plánovaný hromadný nálet stovek strojů Luftwaffe se tak nekonal. Jinak bychom dopadli jako Rotterdam anebo Varšava.

Nálet v březnu jsme přežili, ale bylo jasné, že konec se blíží. Zprávy, které měl odboj, byly alarmující.

19. dubna 1945 - vypálení osady Ploština.
23. dubna 1945 – vyhlazení osady Prlov.

Prlov

Prlov

Vypálení osad Ploština, Prlov a Vařákovy paseky... V Prlově bylo 24 lidí upáleno zaživa. Informační spojení odboje bylo bohužel špatné. Mezi skupinami, i do zahraničí. Po Sudetech i v Protektorátu Němci řádili a vraždili lidi na pochodech smrti i v podstatě „jen tak“. Po válce byly nalezeny na 130 místech hromadné hroby a v nich 4 630 zavražděných. Pachatelé? Němci. Jedná se například o: Nýrsko (108 obětí), Kaplice (117 obětí), Bohosudov (311 mrtvých), Tachov (600 mrtvých), České Velenice (512 obětí) a další místa.

K právní a „morální“ legalizaci těchto činů používají lidé v Německu při rozhovorech běžně tvrzení o legalitě rozkazu generála polního maršála Keitela: „...žádný Němec nesmí být kázeňsky ani trestně postižen za činy provedené v rámci boje proti banditům.“

Táta byl opět pryč, v ilegalitě, protože odbojová skupina Předvoj byla na podzim roku 1944 silně zasažena gestapem. Jednoho člena gestapo zastřelilo při přestřelce na Prašném mostě, dalšího postřelili při zatýkání před pasáží Černá růže na Příkopech. Mnohé další zatkli. Například později známého filosofa Karla Kosíka. (publikoval v časopise Plamen a v Literárních novinách). Dalším známým členem byl významný ekonom prof. Pavel Hrubý, v padesátých letech vězněný. Později učil například Václava Klause. Dalšími členy byla skupina evangelických intelektuálů atd.

Teprve po letech jsem se dozvěděl, že ilegální skupina „Předvoj“ mimo jiné ilegální činnosti dodávala ilegálům a uprchlíkům (např. sestřeleným letcům, kteří se pokoušeli dostat domů, uprchlým vězňům, partyzánům a také agentům Spojenců) falešné doklady. Tedy „falešné“ pravé, protože to byly originály ukradené Němcům. Původní skupinu „V boj“ zlikvidovalo gestapo někdy v roce 1943. Zatčené odbojáře ze skupiny Předvoj povraždili nacisté až na výjimky v Terezíně nejpravděpodobněji 5. května 1945. To lze už klidně označit za surovou a nesmyslnou vraždu. V květnu 1945 pracovaly odbojové skupiny na plánech a realizaci povstání, později zvaného „Pražské povstání“ (neodehrávalo se pouze v Praze!). Více o této odbojové skupině a na ní navázané slavné ilegální Zpravodajské brigádě naleznete na stránkách Farního sboru Českobratrské církve evangelické na Smíchově v článku Skupina Předvoj od Martina C. Putny, anebo v Lidových novinách z 5.5.2010 v článku „Úžasný příběh odbojářů v kraťasech“. Jako člen odboje pracující v NOÚZ spolupracoval právě jako člen Předvoje se Zpravodajskou brigádou. POZOR! Pokud je někdo hysterický antikomunista, ať to nečte.

Doufám, že už jen z tohoto vyprávění a z článků vycházejích v Lidových novinách (konečně!) našinci pochopí, že barikády nestavěly jen party pomatených Pražáků a že odboj a povstání nebylo jen výplodem geniality KSČ. A bohužel i skutečnost, že politická representace z Londýna byla politicky impotentní. A také to, že Západ ani Východ neměl ani za mák potřebu pomoci, aby se Češi alespoň v Praze osvobodili sami.

Toho dne se otec vrátil z Prahy v noci jen na skok. Otec a ti, co ze skupiny zbyli na svobodě, netušili, že většina jejich zatčených spolubojovníků byla na přímý rozkaz K. H. Franka v Malé pevnosti Terezín, věznici gestapa, povražděna (viz). Poslední poprava v Terezíně. Před 75 lety zavraždili nacisté 51 příslušníků československého odboje.

Jistěže si sám z toho nic nepamatuji. Později mi otec i Josef Smrkovský říkali, že povstání bylo připravováno na 6. května 1945. Ale napětí už bylo příliš velké. Začalo v podstatě spontánně. V oknech domů se objevovaly československé vlaječky a zamazávaly se německé nápisy. Byla to reakce na oznámení protektorátní vlády, že již neplatí povinnost, aby byly všechny nápisy dvojjazyčné. A byl odvolán zákaz vyvěšování československých vlajek.

To se dělo v centru. Ve směru na Kobylisy se však od severu objevily jednotky SS. Pokus povstalců zastavit 6.5.1945 esesácké jednotky na cestě do Chaber a dále do Prahy za použití jednoho děla a ručních zbraní byl heroický. Obránci Dolních Chaber dokázali jednotky Wehrmachtu a SS, disponující tanky, v mimořádné bitvě zastavit na celých 19 hodin. A zaplatili za to víc než dvaceti životy (viz).

SS bojují na barikádě v Praze

SS bojují na barikádě v Praze

Němci táhli na Prahu s cílem ji dobýt a zničit. Jak zněl rozkaz Hitlera. Civilní obyvatelé, děti a ženy se schovávali do krytů. Nevím, zda si to pamatuji, anebo je to „vtištěná“ informace, ale mám před sebou obrázek našeho sklepa/ krytu v rodinném domku plného lidí. U planěk, které ve sklepích oddělovaly místo na uhlí, byl ještě zbytek zásoby uhlí a na hromádce byly našikmo necky. V nich bylo na polštáři v dupačkách malé dítě, asi můj bratr Jan. Svědci mi pak vykládali, jak bylo slyšet střelbu z děl i samopalů, nejprve ze severu a pak od západu. Kobylisy drželi povstalci, Němci se však snažili za každou cenu dostat k Vltavě a Trojskému mostu. Střelba houstla. To se do Kobylis přes Bohnice probojovával Pluk gardových granátníků SS Der Führer, součást tankové divize Das Reich.

Povstalci pomalu ustupovali přes pole a přes zahradnictví pana Marinova, ležící naproti našemu domu, zanechávali za sebou své mrtvé a raněné, které SS hned dobíjeli. Zda byli Marinovi u nás ve sklepě, nevím.

Jen vím, či si možná “vštípeně“ pamatuji, jak pleskaly kulky o čelní štít domu (byly tam zaseknuté až někdy do doby nové fasády v šedesátých letech). Pak se přes únikové okénko do ulice ozvaly německé kroky. Jak jsme věděli, že jsou německé? Boty SS s podkůvkami vydávaly nezaměnitelný zvuk. V krytu bylo absolutní ticho. Takové napětí nedokáže vytvořit ani Alfred Hitchcock.

Asi kilometr od nás, kousek od Kobyliské střelnice, právě jednotka SS na ječivé udání jakési Němky sebrala z pole místního zahradníka, Bulhara, i jeho studentského pomocníka. Fanatická Němka ze Slovanky řvala: „Banditen, Banditen!“ A tak je oba postavili ke stromům u vchodu do Střelnice a zastřelili. A jsem si skoro jist, že baba, tedy její potomci pláčí, jak je ti zlí Češi vyhnali z jejich milované Prahy.

Neteř onoho zavražděného Bulhara tehdy byla tisíc kilometrů daleko od Prahy. Co se pak stala mojí ženou. To ovšem tehdy nikdo nevěděl.

Výstřely práskaly, Češi bojovali s puškami, Němci se samopaly a s tanky. A Němci za sebou nechávali na poli na ulicích mrtvé Čechy a prohledávali domy, zda tam nejsou nějací “banditen“.

Tatínek mého kamarády Honzy Cipriana, povoláním četník, střílel na Němce postupující dolů do Kobylis od vozovny. No, párkrát si vystřelil a pak jej objevil zaměřovač děla tanku. PRÁSK. Spadla na něj celá cihlová zeď, takže už ho Němci ani nešli hledat, aby ho dodělali. On pod těmi cihlami přežil.

Pokračování.

Část studie k mé knize „Krvavé dozvuky války“, kterou si lze objednat zde.
Zajímá li vás tato historie více, Dozvíte se třeba o atentátu na Heydricha a životě v Protektorátu, můžete si koupit také moji knihu „Mauthausen - Ďábel v líbezné krajině“ také na webu nakladatelství Grada.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.