Nakladatelství Český les Zdeňka Procházky přidalo loňského srpna do národní bibliografie objevitelskou studii Kámen - s výpravností sobě typickou a také s poznámkou „pro Václavu Jandečkovou vydalo“. Proč právě to není předmětem našeho zkoumání a být ani nemusí, protože autorka poslala Kámen, opírající se vedle jiného o pozůstalostní strojopisné svědectví takřečeného hlavního aktéra akce „Falešné hranice“ v poúnorových Všerubech, bez rozpaků na knihkupecké pulty. Bez rozpaků oprávněně.

Václava Jandečková totiž odvedla velmi náročnou badatelsko-historiografickou práci bez nadsázky precizně – a k tomu i autorský výkon v nejednom ohledu převyšující obvyklou úroveň debutů. Na severoamerickém kontinentu objevila písemnost, která ji ve zmíněném tématu posunula – ač ne profesionální historičku – na nejpřednější místo, místo mezi historiky akademiky. Tou písemností jsou v kanadském exilu sepsané (1959) paměti Stanislava Lišky, v osudný čas žijícího a služebně i občansky působícího v ohnisku všerubských událostí z roku 1948 a 1949. Jandečková tedy svěřila čtenářské obci knihu hodnověrnou z hlediska historických faktů a paralelně – třebas to nemuselo být jejím plánem – též knihu podnětnou z hlediska psychologicko-sociologického.

V kontextu našeho uvažování nazíráme Kámen nikoli jako odbornou studii, nýbrž jako přispění literatuře faktu. (V. J. na s. 16: „Náš příběh se odehrává v pohraničí…“)

Nazdáváme se, že z ultrarigorózních kruhů literárně vědeckých může zaznít výtka na kompilaci, považovali bychom ji ovšem za nemístnou, neboť Jandečková velmi dbá na pojmenování každého zdroje. Eticko-obligatorním hlediskům se v žádném případě nezpronevěřila. Krom toho: to literární publikum, které přijme dílo za své, sotva zpochybní autorčinu svrchovanou schopnost proložit své vypravěčské líčení faksimiliemi archivních dokumentů a úryvky z pamětnického rukopisu tak invenčním způsobem, že na pozadí dílčích dějů vyvstává Velký příběh. (Ostatně i z toho důvodu Kámen přijímáme raději jako dílo literární.)

Všerubský průsmyk je lokalitou v povědomí pokolení uvízlou od středověku. Ze Všerub, pohlédnete-li na severozápad, uzříte obliny vrcholů Českého lesa, na jihovýchodě zas dlouhý masiv šumavský. Zkrátka svět doteků i prolnutí živlu českého a živlu germánského.

Václava Jandečková nás pozvala na Všerubsko poválečné a poúnorové, abychom vysledovali jí excerpované příběhy malých i velkých protagonistů, vždy to příběhy-životní zlomy. A nebýt zaznamenány s tak neotřesitelnou důkazní oporou, desetiletí by je srazila snad až k morytátům, stejně jako už dnes verbálně stereotypní propagandistické výdechy (právě že stereotypní a právěže výdechy) učinily z teze o inscenovaných politických procesech s rozsudky smrti povýtce oposlouchanou, nepůsobivou už mantru. Vždy, rozumějme vždy, jde o problém veletoku času, horizontů společenského vědomí generací a osobnostní profilace manipulátorů davů.

1948. Na všerubské stanici Sboru národní bezpečnosti je velitelem praporčík Stanislav Liška. Již třetím rokem, a to je mu teprve sedmatřicet. Nepříčí se mu z vlastní iniciativy převést do Německa utečence, a že jsou to Češi, Slováci, Poláci i Ukrajinci! Ale když dostane od důstojníka Státní bezpečnosti rozkaz „technicky zajišťovat“ akci „Kámen“, rozkazu se podvolí. Zajistit technicky přísně tajný podnik ministerstva vnitra (mající za cíl vyslechnout, zatknout a odsoudit předem vytypované osoby) pro velitele všerubské stanice SNB znamená zcivilizovat opuštěný dům v Myslívě a obléci dva podřízené do uniforem německé pohraniční stráže. A právě k fingované pohraniční stráži přivádí Liška obelstěné důvěřivce a stráž je odvádí vždy dále, do Myslíva, do fingované německé celnice s kanceláří americké vojenské kontrarozvědky CIC. Zde nic nebylo ponecháno náhodě. Agent ministerstva vnitra „pracuje“ v uniformě amerického důstojníka … Výslechy probíhají v německém nebo anglickém jazyce … Nešťastníci nemají ani zdání o tom, že se ocitli v pasti.

Strojopisné svědectví někdejšího velitele všerubské „esenbácké“ stanice a „na své triko“ převaděče v jedné osobě (V. J. na s. 15: „Nebyl jednodimenzionální…“ - - „Byl odbojářem bez zařazení.“ - - ???) tak odhalilo scénář velmi podobných, sovětskými „poradci“ dozorovaných akcí zinscenovaných také v poválečném Německu, Polsku, v baltských republikách a jinde. Sám Liška po vyzrazení svých vlastních převaděčských aktivit překročil v srpnu 1949 i s rodinou státní hranici a o akci „Kámen“ (zpočátku zvanou „Jonny“) zasvěceně poreferoval. Nato se putování rodiny Liškových skončilo v Kanadě.

Začínající spisovatelka Václava Jandečková (*1974) již má na svém autorském kontě několik výraznějších publicistických počinů. I jinojazyčných. Též jako autorka literatury faktu vkročila do světa nesmírné odpovědnosti slova a v tomto smyslu Kámen poznamenala spisovatelčina zatímní literární nezkušenost. Kamenem úrazu je v knižní prvotině občasný úlet k drobným, popisovanou událost patrně neplánovaně zlehčujícím komentářům, s kterými se ne každý recipient ztotožní. Tak kupříkladu na s. 130 líčí Jandečková situaci, kdy Stanislav Liška vypomáhal jako řidič místnímu autodopravci. Vypravěčka: „Zkrátka a dobře, převážet osoby zadržené na hranicích do vazby okresního soudu v Domažlicích někdo musel …“ S takovou formulací máme etický problém.

Podobně se nám jeví být po povrchu klouzající floskulí konstatování (s. 14), „že dnešní společnost je k totalitní minulosti čím dál tolerantnější …“ Už ze sociálně ontologické podstaty dějin plyne, že societa vždy, rozumějme v ž d y , citlivě reaguje na všechny krajnosti uvnitř sebe.

Ovšem i přes dílčí výhrady považujeme knihu Václavy Jandečkové za veskrze nenahraditelnou. Očekáváme, že čas vyjeví ještě další myslitelské horizonty cílevědomě tvořivé osobnosti.