Sotva lze nesouhlasit s před několika dny publikovaným nálezem Ústavního soudu, ve kterém je vysloveno, že Vrchní soud porušil právo na svobodu projevu, pokud uložil bývalé redaktorce České televize Šárce Weberové povinnost omluvit se soudkyni Stanislavě Píchové za reportáž pro publicistický pořad Nadoraz, který byl „o působení soudkyně v komunistické justici a o její roli ve zpolitizovaných normalizačních procesech“ (Právo 27.7.2007).

Jistě odhlédneme od toho, že redaktorka ČT byla dříve sama soudkyní a zbavena taláru byla na základě rozhodnutí kárného senátu, kterému předsedala právě dr. Píchová, takže o nějaký zásadový boj s pozůstatky komunistické justice zde asi nepůjde, ale to asi není nejpodstatnější. O tom, že občané mají právo znát minulost veřejně činných osob, i když se ta minulost někomu nepovedla, nemůže být sporu. Jenom je asi na místě úvaha, zda tato, ať již nepovedená nebo naopak bez poskvrnky zářící minulost, je také dokladem o kvalitě či nekvalitě jejího „nositele“ i jeho práce.

Právě soudci, s ohledem na historické události, jsou dokladem, že tomu tak není, a to v negativním smyslu slova. Domnívá se totiž někdo, že zločinní soudci nacistického Německa, kteří se řídili zločinnými zákony, a sami tak napáchali řadu zločinů, se rekrutovali z nějakých nacistických škol, z universit, na kterých se přednášelo „právo“ deklasované nacistickou ideologií? Kdepak. Tito soudci vyšli ze škol císařského Německa a Výmarské republiky a byli vychováni a školeni ve velmi, snad to můžeme říct, humanistických právních tradicích evropského práva té doby. Myslí si snad někdo, že politické procesy padesátých letech u nás vedli prokurátoři a soudci, kteří „vystudovali právo“ až po r. 1948? Kdepak. Tyto procesy vedli právníci vystudovaní za první Československé republiky, na jejíž humanistické tradice včetně tradic tehdejšího školství jsme právem hrdi.

Domnívat se, že každý soudce, který soudil v době „komunistické justice“, je také nějak negativně poznamenán, by bylo směšné. Justice se svých vlastních největších exponentů po r. 1990 zbavila, často i k jejich prospěchu. Soudce, který ještě v r. 1989 naposledy odsoudil V. Havla k trestu odnětí svobody, je dnes velmi úspěšným advokátem a na kariéru soudce zavaleného množstvím nevyřízených spisů a starostí se zapisovatelkami jistě vzpomíná jako na zlý sen….

Autor je poslanec za ČSSD