Začne-li kdokoliv do svých přirovnání za jakýmkoliv účelem vkládat výroky či osoby z dob hitlerismu po rozruchu, který způsobily věty o „noci dlouhých nožů“ (Topolánek), Bormannovi (Dalík) nebo úspěšné zaměstnanecké politice Německa po roce 1933 (Haider), je totéž. A když namísto omluvy, či alespoň mlčení začne ještě celou nechutnost rozpatlávat požadavkem na omluvu, je tuplovaný. Nakonec i strana protivná měla by své mravní rozhořčení vzhledem k výše uvedeným výrokům udržovat na pro zažívání únosné úrovni. To je v zásadě vše, co se dá k naší poslední vnitropolitické trapnosti říct.

Zvláštní je, že, alespoň jak jsem zaznamenal, žádný z komentátorů pro své pohoršení nenahlédl, že inkriminovaný výrok o překonávání krize za Hitlera zbrojením je věcně nesprávný nebo přinejmenším nepřesný.

V roce 1946 se konal známý Norimberský proces s nacistickými zločinci z nejrůznějších sfér německého veřejného života. Jedním z obžalovaných byl i dr. Hjalmar Schacht, v letech 1934 – 1937 ministr hospodářství v Hitlerově vládě. Je třeba připomenout, že tato vláda byla ještě koaliční a Schacht v ní zastupoval konzervativce. Ze čtyř bodů obžaloby – příprava útočné války, její rozpoutání, válečné zločiny a zločiny proti lidskosti – se na Schachta mohl vztahovat pouze první. Od roku 1937 nebyl veřejně činný, jeho ministerstvo bez portfeje byla jen důchodcovská trafika. Od samého začátku byl podle Gilbertových deníků přesvědčen, že bude osvobozen a nikdy si nepřipustil jiný výsledek. A stalo se! Tento všemi mastmi mazaný (a dobře připravený) vykuk vcelku snadno dokazoval, že zbrojení nebylo hlavní metodou rozhýbávání německé ekonomiky a procentuální náklady na ně vzhledem k HDP ani zdaleka nedosahovaly úrovně Francie nebo Británie. Základem ve skutečnosti byly investice do stavby dálnic, letišť, modernizace železnic a další infrastruktury. Ovšemže s výhledem na vojenské využití, ale dokažte to. Naopak Hitlerovy požadavky na zavádění nových zbrojních programů narážely na Schachtův houževnatý odpor. Jistě, je nepochybné, že Schacht měl u soudu i vlivné přímluvce, ale to měli jiní obžalovaní také. Listinné důkazy proti nim byly ovšem neprůstřelné a zdrcující.

Ne, že by ten starý havran byl nějakým mírotvorcem, neřkuli antifašistou, to ani náhodou. Jeho pohled byl spíše praktický. Postavené dálnice přinesou v budoucnu hospodářský užitek. Železnými pláty vyštafírovaná přesunovadla, která Hitler miloval jako usoplenec autíčka, budou ve skladech stotisícového reichswehru jen zbůhdarma reznout. Stále se držel původního konzervativního záměru: “Hitlera jsme si najali, aby zatočil s komunisty a socialisty. Potom mu přitáhneme opratě.“ Tak ta druhá část plánu hanebně selhala. Nicméně pravdou je, že skutečně masové vyzbrojování nyní už wehrmachtu přišlo až v roce 1936, ale to byla krize již téměř překonána veskrze konvenčními prostředky. Ani tempo poklesu nezaměstnanosti nebylo v letech Schachtova ministrování nikterak závratné, když si odečtete internované nebo naopak nábor do SA a dalších bohulibých organizací. Asi je pravda, že zhruba téhož by dosáhla jakákoliv jiná německá vláda, pokud by měla k dispozici to, co všem předhitlerovským chybělo, totiž politickou stabilitu.

Šikovnější a možná i informovanější diskutér by svou tezi asi formuloval jinak. Je vskutku možné na historických příkladech dokazovat, že hospodářské krize se už od nepaměti překonávaly a úspěšně investicemi do veřejných prací. Již římský císař Claudius spravoval finance rozvrácené pětiletým vyšilováním Caliguly stavbou přístavu v Bajích a Karel IV. kamenným mostem a „hladovou zdí“. Koneckonců veřejné práce byly i podstatnou součástí Rooseveltova New Dealu. Ovšem z historie vysvítá, že používána (a častěji) byla i druhá metoda. Sebrat vojsko a přepadnout nějakou sousední zemi. Zabrat ji nebo alespoň řádně poplenit. Odvléct panovníka a žádat za něj výpalné či použít jiné podobné středověké způsoby „podnikání“. Shodneme se asi, že tento postup je v dnešní Evropě nepoužitelný, tím spíš pro Česko. To dokázali právě nacisté, kteří se o variantu 2 pokusili, aniž by zaznamenali, že středověk už dávno skončil. Ostatně řada z jejich koryfejů byli nedouci, možná jim to ve škole ani neřekli. Jen odbočkou připomínám, že Heinrich Himmler, všemocný šéf všech říšských bezpečnostních složek byl přesvědčen, že je reinkarnací německého císaře Jindřicha Ptáčníka. V jiné době a jiné zemi by trávil poklidné dny v jistém ústavu na procházkách, vyprávěje za jarního slunce na oplocené louce o svých slavných bitvách kamarádům Napoleonovi s Caesarem. V Německu byl mužem č. 2 a číslem 1 byl ještě výživnější magor. Tragické bylo, že nacisté diluviální strategii realizovali sofistikovanými a pekelně smrtícími prostředky.

Ještě zákeřnější by bylo zeptat se pana redaktora, jestli může jmenovat nějaký příklad, kdy byla krize úspěšně zažehnána snižováním státních výdajů. Odpověď by mě vážně zajímala. Namátkou si vzpomínám na několik případů, kdy byla tímto postupem krize vyvolána (Argentina 1999 např.), ale opačně? Fakt nevím.