Minulý týden zprostila soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 1 tři příslušníky někdejší Státní bezpečnosti obžaloby. Pro nedostatek důkazů. Byli to lidé obžalovaní z toho, že začátkem 80. let přinutili k odjezdu do exilu manžele Hyblerovy. Nu, žijeme snad v právním státě, takže snad paní soudkyně rozhodla podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a řídila se při tom předloženými důkazy. I v právním státě se mi ovšem může soudní rozhodnutí nelíbit.

Vzpomínám na tu dobu, na přelom 70. a 80. let, dost nerada. Pokaždé mi vytanou na mysli mí tehdejší přátelé, což je samozřejmě příjemné, ale vždycky si také vybavím, jak odjížděli do exilu, kam nikdy odjet nechtěli, ale donutili je k tomu estébáci. Donutili je k tomu metodami skutečně nevybíravými: věčnými výslechy, sledováním a domovními prohlídkami. Při výsleších (i mimo ně) padaly výhrůžky, které nebylo možné brát jako planá slova, a bývaly to výhrůžky týkající se dětí. Jak má člověk nebrat vážně, když mu představitelé státu vyhrožují, že mu unesou děti? Výslechy byly také provázeny ponižováním, jemuž se vyslýchaný těžko mohl nějak bránit – při námitkách se přece vystavoval ohrožení, že bude obviněn z útoku na veřejného činitele. Estébáků bylo u výslechu víc, on byl sám. Jak by asi případný soud tenkrát byl rozhodl? A došlo by k němu vůbec?

Nikdy se nedokážu zbavit vzpomínky, jak nám Martin Hybler vyprávěl, jak se musel při výslechu svléknout donaha. Skoro nebyl schopen mluvit, když na to vzpomínal, zjevně byl v šoku, když si tu situaci jen vybavil. Hyblerovi se vystěhovali. Ta hrůza, když vás někdo tak ponižuje a vy nemáte žádnou možnost se bránit! Ano, můžete potom napsat stížnost – a jeden estébák pak Zbyňkovi Benýškovi řekl: Tou vaší stížností jsem si vytřel prdel jak housátkem. Zbyněk se vystěhoval.

Odjelo jich po nátlaku hodně a já tenkrát skoro nikdy nebyla schopna přijít na nádraží a podívat se, jak vlak odváží mé přátele do ciziny. Vědomí, že je už nikdy neuvidím, ve mně vyvolávalo bezmoc, kterou jsem neuměla snášet, jen jsem zalezla doma do koutku a tam truchlila.

Podobnou bezmoc prožívám i dneska, ač uteklo už víc než čtyřicet let. Soudkyně rozhodla, že se estébákům někdejší zločin, trestný i podle tehdejších zákonů, nedá prokázat, takže je nemůže odsoudit. Pro mne to svědčí o tom, že se náš stát s tehdejšími komunistickými zločiny dodnes nedokáže vyrovnat. Můžete namítnout, že se za éry komunismu stávaly horší věci, než že byl někdo donucen začít život znovu někde jinde, ve svobodném světě. Jistě, staly. Ale znamená to snad, že si uděláme žebříček zločinů a pak stanovíme mez, co bylo ještě únosné, a co už ne?

Nejde mi o pomstu, ale o spravedlnost. O to, že stát má prostřednictvím soudu vyslovit, že je něco nepřípustné. Mimo jiné proto, aby si případní další pachatelé nechali zajít chuť. Aby společnost věděla, že meze existují.

LN, 18.2.2022