V časopise Vesmír, ročník 87, č.7, 2008, na str. 493 se zamýšlí doktorka Hana Rambousková nad memoáry svého někdejšího šéfa, předního českého geobotanika Emila Hadače (1914 - 2003). Memoáry vyšly nedávno pod názvem "Je lépe se opotřebovat než zrezivět". Profesor Hadač tam mimo jiné uvádí, jak ještě se třemi dalšími funkcionáři Československé akademie věd podepsal v srpnu 1968 prohlášení, ve kterém "plně podporují snahu strany a vlády o uklidnění politického ovzduší a současně se distancují od celoakademické deklarace, odsuzující sovětskou invazi do Československa, atd ..."

Hana Rambousková si svého profesora hluboce vážila a váží (i když "v některých politických názorech" s ním nesouhlasila). Profesor Hadač o sobě v memoárech skromně píše: Když mi bylo nabídnuto vyšší postavení s vyšší odpovědností, nevyhýbal jsem se tomu. Vyhýbal jsem se násilí... Vědomě jsem nikomu neubližoval...

Doktorka Rambousková se ptá: je to málo - nebo dost?

Že takto se otázky dnes nekladou?... Často, až příliš často tomu tak bývá: základní, živý problém v životě jedince, rodiny, dokonce i celé společnosti, národa se odsune z vědomí, přestane se o něm hovořit, psát a eventuálně napsané zveřejňovat. Jako kdyby se někdo utopil - čeká se, až utopencovy nohy vyhnijou a pohádkový Čochtan si zbylé holínky přivlastní; utopencovu mrtvolu pak odplaví proud.

Stane se, že v zátočině řeky zapomnění se zachytí mrtvola o rákosí. Rozkladný smrad přivolá okolojdoucí rybáře, pytláky, porybného... A dávno zapomenutá otázka, nadmutá jako břicho nešťastníkovo, je znovu tu: Stačilo neubližovat bližnímu svému? Pozor: pan profesor dí - vědomě jsem nikomu neubližoval!... Když zamýšlíte nikomu neubližovat vědomě, máte o možnostech ubližování bližním dostatečně podrobné a rozsáhlé znalosti? Ne, nemáte? Potom je velmi pravděpodobné, že ublížíte z nevědomosti - chtěl jsem napsat z vlastní blbosti, pardon - z vlastní nevzdělanosti, ze svého společenského analfabetizmu, z nedostatku předvídavosti. Z toho lze přijmout závěr: Snadněji se plní předsevzetí vědomě neubližovat - čím méně o svém okolí a jeho životě víme. Když tohle obrátíme naruby, zůstane na scéně člověk, který ubližuje lidem z lhostejnosti, s těmi pověstnými klapkami na očích. Dostihový kůň si je sám nenasadí, ale ctižádostivý fachman ano. Po prestiži a uznání toužící - možná vědec, možná herec, možná spisovatel, možná zdatný úředník, ředitel školy, člen předsednictva akademické společnosti, a jiní a jiní - nasazují si ochotně klapky na oči, na uši, na prsty, na nos - i na mozek - protože s takovými klapkami je snadné nikomu vědomě neublížit - oklapkovaný člověk neví - nebo v horším případě: nechce vědět, co by křivdu, násilí, ubližování mohlo nevinným způsobit. Nevěděl, tedy nemusel nikoho bránit...

Po lhostejné nečinnosti nastane katastrofa, tragédie, neštěstí - těch druhých. Následují hnusnosměšné žvásty: To jsem nemohl vědět... Netušila jsem, že... Neměli jsme žádné informace o tom, že by... Nechtěl jsem způsobit nic... Byl to lidský faktor, který nelze předvídat... Litujeme vedlejších účinků, které natolik ještě nejsou známy... Uděláme vše proto, aby příště již...

Navzdory tomu všemu jsou mezi námi lidé, kteří se rozhodli pomáhat těm, kteří jsou ohrožováni... Pomáhat včas, rychle, nezištně, s odbornou znalostí - ano, to znamená dost, tamto ostatní je málo.

© Petr Kersch, srpen 2008, Děčín.