O Vánocích na začátku XX. století a vládnoucí nenormalitě v druhé půlce XX. století

Milá Alenko s rodinou,

zase mně zamítli žádost, abych vás mohla v Bonnu navštívit, že prý to není v souladu se státními zájmy. Řekněte mi, proboha, co to je za stát, když s ním není v souladu návštěva dvaaosmdesátileté babičky za pravnukem? Řekněte mi, co je to za stát, když se za to ani nestydí a takovéhle dokumenty proti sobě vystavuje písemně? Já vím, jsem asi hloupá, když po tom, co se mi stalo, ještě věřím na dobro v lidech, ale já jinak neumím. O Vánocích budu opět sama vyhlížet betlémskou hvězdu, která kdysi přivedla východní mágy do Jeruzaléma k Heródovi. Zbývá mi jen se začíst do starých mýtů a vzpomínat...

Jako žákyně první třídy v Ústí nad Orlicí jsem se těšila na Ježíška. Tenkrát všechny děti věřily, že opravdu naděluje Ježíšek, ale jen hodným dětem. Já jsem tomu ale už moc nevěřila, protože rodiče neuměli lhát a já jsem na nich poznala, že něco neštymuje. Můj tatíček s matičkou strojili stromeček v zamčeném pokoji a já po dva dny se dívala klíčovou dírkou, co tam dělají. A konečně přišel ten toužebně očekávaný Štědrý večer. Matička nás tři děti oblékla do bílých šatů, rodiče se také oblékli do svátečního, tatínek tenkrát nosil žaket, zazvonil zvonek, dveře se otevřely a stál tam osvětlený stromeček, né moc velký, ale krásný. Visela na něm cukrdlata, která mamička upekla. My děti zůstaly stát jako němé, potom jsme poklekly, pomodlily se a šly ke stromečku. Já jsem šla k rodičům, oba jsem vzala za ruce a přednášela básničku:

Ježíšek dnes stoupá s nebe

do každé světničky,

navštěvuje hodné lidi

a poslušné dětičky...

Po úklonu a políbení jsme šly pro dárky. Byly jednoduché, laciné: Dřevěná stavebnice, vodové barvičky se štětcem, pohádková knížka, notýsek s tužkou, památníček, zástěrka, rukavice, dvoubarevná tužka a tak podobně. Po Novém roce se stromeček zrušil a my děti jsme si vzaly jednu větev, strčily do flašky, trochu ozdobily, a tak jsme měly každé svůj stromeček. No a to jsou moje krásné dětské vánoce ze začátku dvacátého století.

Ani nevím, proč vám to píši, ale měla jsem touhu někomu to povědět, s někým si zavzpomínat a já tady už nikoho nemám, všichni mi odešli, na tomhle světě jen přesluhuju, tak se mi za ty vzpomínky moc nesmějte.

Mějte se o Vánocích hezky a hlavně vám přeju, abyste se dožili lepších časů, kdy se stát nebude bát jedné staré ženy, jako se Heródes bál jednoho novorozeněte. Jenže, jak víme, ti, co za dnešní ústrky mohou, se jednou zachovají stejně jako Pilát, když dal souhlas k ukřižování Ježíše: umyjí si ruce a půjdou dál, jako by nepršela donedávna krev.

Vaše stará bába

Praha, 16. prosince1981

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus