V zastávce Nové Strašnice nastoupili do tramvaje dva cizinci a chtěli si koupit u řidiče jízdenky, protože v okolí nebylo, kde si je obstarat. Ale řidiči tramvají je nemají, tak jeli dále bez. Příští stanici nastoupil revizor, který se, po hovoru s nimi, šel zeptat řidiče, zda si je u něj chtěli koupit. Přestože ten to potvrdil, a tím i dosvědčil jejich poctivost, revizor je vyvedl ven a zkasíroval. My češi už si na to pomalu zvykáme, neboť, skeptik by mohl podotknout, nemáme ani na výběr. Ale jak se to musí jevit turistům z cizích zemí? Ostudu nám nadále nedělají jen taxikáři a číšníci, ale už i tak seriózní firma, jako je Dopravní podnik. A to není všechno.

Odjakživa žiji v pevném přesvědčení, že revizoři nemůžou být normální lidé a že tohle povolání může dělat jen někdo s pořádným mindrákem a s kolečkem navíc. A do toho vstupuje můj známý s pikantním příběhem. Měl opravdu, ale opravdu špatný den. Od předčasného zazvonění budíku, přes spálenou snídani, vytírání koupelny po svém opilém synovi až po prasknutí pneumatiky u auta. Zakončit to všechno musel tedy v tramvaji. Bez lístku. Když tam potkal revizora, není se čemu divit, se ani nesnažil předstírat že ho má (takovéto hledání po kapsách, vytahování starých lístků nebo dokonce divadelní představení typu: “Panebože oni mi ukradli peněženku!!”). Prostě jen pokrčil rameny a vyloudil na tváři úsměv. Dokážete si představit úsměv po takovém dnu, je v něm prostě veškerá lhostejnost a unavenost. Všiml si toho i ten revizor a povídá:

„Den blbec, co?“

„Kolik chcete?“ opravdu nelžu, rovnou takto. Na servítky prostě nebylo místo.

„Řekl bych, že potřebujete panáka,“ povídá také bez servítek revizor.

„Myslíte?“ zeptal se udiveně… A víte, co se stalo? On šel. Na panáka. Pili spolu celý večer a na pokutu si nikdo ani nevzpomněl. Známý koupil čtyři panáky, revizor zase další čtyři. Tato historka mě naprosto položila, neboť mi ruší mé veškeré iluze. Může dneska člověk něčemu věřit, když už ani revizoři nejsou tupci?

A nakonec bych to rád doplnil historkou mého otce. Využívá služeb dopravního podniku jednou za rok, a to ještě k tomu tak, že jede maximálně jednu stanici tramvají, aby nemusel jezdit autem nebo, nedej Bože, chodit pěšky. A vždycky si koupí lístek. Ať jede třeba jen tři nebo čtyři stanice, ať přejíždí tramvají jen z jedné ulice do druhé, vždycky si koupí ten lístek. Měl ho i tentokrát. Jel ovšem někam daleko, snad do Karlína, a protože se v tom nevyzná, koupil si ten nejlevnější lístek, který si kupuje vždy. A teď to přijde. On cestou potkal tři revizory a jednu takovou tu hradbu, kterou ti „kravaťáci“ jednou za čas rádi vytvářejí. A nikdo ho nezkontroloval. Jel přes půlku města na lístek, kterým můžete jet jen asi pět minut, a naprosto bezproblémově tímto prošel. Tak kde je ta spravedlnost? Proč já, poctivý pěšák dopravního podniku, jenž přispívá této firmě každý měsíc svým celým týdenním kapesným, musím platit vždy, když jen vstoupím do té placené zóny na černo?

Musím na závěr tedy říci, že na světě bude vždy něco, co mě bude překvapovat, a jestli ne, tak si jen tak pro radost nastoupím do tramvaje, svezu se autobusem nebo se pokusím dostat metra, abych si spravil názor. Protože jak hlásá reklama na jedno pivo:

„Svět se zbláznil, držte se,“ upravil bych to na příhodnější:

„MHD se zbláznila, dveře se zavírají.“