Koncem června a začátkem července jsme si připomínali justiční vraždu Milady Horákové. Je dobře, že se to dělo. Od pádu režimu uplynulo víc než třicet let a konkrétní ponětí o něm už nemá jen nejmladší generace – už dnešní čtyřicátníci osobně poznali jen hodně měkkou verzi režimu. Výročí se připomnělo rozsáhle, bezesporu mnohem důrazněji, než při příležitosti předchozích kulatých výročí v roce 2010 a v roce 2000. Zřejmě je tu jakási potřeba připomínat tu hrůzu teď, kdy minulost nevyhnutelně propadá do temnoty zapomnění.

To připomínání je o to potřebnější dnes, kdy je svoboda slova opět ohrožena. A právě v této souvislosti si říkám, že by bylo dobře zvláště pak mladé generaci přibližovat minulost v širším obrazu. Obávám se totiž, že je ten předkládaný obraz značně zúžený: jako by se komunistický režim rovnal s popravami, koncentráky, střelbou na hranicích. Jistě že to všechno se dělo, jenže ten režim doléhal nejen na ty v žalářích a lágrech a zmírající v krvi mezi ostnatými dráty. Když budeme připomínat jen to, nová generace snadno podlehne dojmu, že toto je dávno za námi. Snadno vznikne dojem, že toto se stát nemůže a není třeba se bát recidivy.

Proto jsem si řekl, že možná využiji užitečně prostoru mně svěřenému v pondělních Lidovkách, když připomenu některé reálie, na které se zapomnělo. Ti, co nezapomněli, je možná ani nepovažují za podstatné.

Nevím proč, ale do popředí se mi ve frontě těch reálií ocitl pojem „úchylka“.

Ideologie dbá na svoji čistotu a musí se starat, aby ji někdo nekroutil tam nebo onam. Režim operoval s pojmem úchylka jako s hlavním nástrojem držení čistoty. Příklad: kdo podpořil myšlenku, že by bylo dobře svěřit maloobchod, třeba trafiky a hokynářství, soukromníkům, ten se dopustil pravicové či pravé úchylky. Jenže byla i levá )úchylka. Nejznámější levou úchylkou byla trockistická doktrína o permanentní revoluci. Ale levé úchylky se dopustil i ten, kdo navrhoval, aby se děti sebraly matkám a kolektivně se vychovávaly jaksi institucionálně. Navíc, časem se definice pravé a levé úchylky měnila. Co bylo levou úchylkou, bylo najednou v souladu s linií, ale i naopak, rehabilitována mohla být i včerejší pravá úchylka.

Není to žádná nepodstatná hra se slovíčky. Je to princip vnitřního života totality. Kvůli úchylkám odcházeli lidé no vyhnanství a na popraviště. Funguje to i s současné progresivstické totalitě. Stačilo, aby aktivní progresivistka Joanne Rowlingová podpořila myšlenku, že by lidé měli svobodně myslet a mluvit a že by kvůli názoru neměli být existenčně ničeni. Tyická úchylka! Odveta se okamžitě dostavila: Rowlingová má cejch, nakladatelé jsou pod tlakem, aby nevydávali Harryho Pottera, a z hvězdy pokroku je najednou psanec. Spolu s ultrapokrokářem Noamem Chomskym, což tomu dodává punc grotesknosti.

LN, 13.7.2020